Vzpomínka na válcovnu v Budapešti

Lőrinci Hengermű (Válcovna plechů Lőrinci)

Ještě před rokem to totiž v Lőrinci pořádně dunělo... Přesně tak, jak se na starou válcovnu plechů z roku 1949 patří.

O tom, že by zde výroba měla skončit, jsem měl jen útržkovité zprávy z maďarského tisku notně překroucené internetových překladačem a tak jsem jim ani nevěnoval tolik pozornosti. Do závodu nacházejícím se v jihovýchodní části maďarské metropole jsem s mým kolegou Pavlem dorazil 27. listopadu pozdě odpoledne. Slunce už se pomalu dotýkalo obzoru a zlatavě obkreslovalo fasády výrobních hal. Na bráně usměvavé maďarské tváře, přivítání s ředitelem, pár společenských frází v ruštině a vcházíme do provozu.

Staré válcovny voní. Je to taková zvláštní, neopakovatelná kombinace pryskyřice a vyjetého oleje, která mi okamžitě vniká do nosu i zde. Přes ohlušující, pravidelné hřmění válcovaného plechu si bezpečnostní pokyny z úst mých průvodců můž jen domýšlet - stejně jsou maďarsky, tak co. Práce tu jde od ruky, jako by se tu od padesátých let ani nic nezměnilo. Na zpocených tvářích václířů je vidět spokojená únava, přesně taková, jakou cítíte po dobře vykonané manuální práci. Zdárně fungující podnik koneckonců poznáte právě podle tohoto výrazu, ne z naleštěných podlah a nástěnek s růstem výroby.

Budapešťská válcovna je malá, končíme asi po dvou hodinách. Loučíme se a se soumrakem vyrážíme na Slovensko, kde nás druhý den čeká focení slévárny. V uších nám zvoní ještě na hranicích.

Následující pondělí pročítám z pohodlí domova zprávy z ocelářského průmyslu a v úžasu zírám na titulek: "Skupina ISD v pátek 30. listopadu uzavřela válcovnu tlustých plechů v Lőrinci." ...

Dnes již historické fotografie z této válcovny můžete zhlédnout na mých stránkách www.viktormacha.com .