Na kovárně v NDR

Schmiedewerke Gröditz, práce na 60 MN kovacím lisu

Jsou hutě, kam stačí zavolat a už se brána otevírá, ale jsou i hutě, kam získat povolení trvá několik let. Východoněmecká ocelárna Schmiedewerke Gröditz patří do té druhé kategorie. Kdyby mi vedení ve výsledku nezakázalo publikovat víc jak polovinu fotografií, mohla z toho být i pěkná galerie. Takhle je u mně na webu alespoň fragment z mé návštěvy. Ale což, hlavně že vpustili.

Ocelárnu tyčící se z jinak zemědělské krajiny východního Německa založil hrabě Detlev Carl von Einsiedel. Nejdříve zde vyrostla jednoduchá kuploní pec, která byla uvedena do provozu v roce 1819. O šest let později vyrůstá i první vysoká pec. Do roku 1901 je areál huti rozšířen o válcovnu obručí, kovárnu a konečně slévárnu oceli, kterou později doplňuji i martinská ocelárna.

Jak hladce železárna přečkala období válečná, o to hůře dopadla na Gröditz příchod ruské armády. Z celého areálu zůstala stát pouze fasáda staré ocelárny.
V roce 1947 povstává huť z mrtvých. Martinskou ocelárnu nahrazují v roce 1952 moderní obloukové pece a v roce 1954 je uveden do provozu nový kovací lis (60 MN).
Následující dekády jsou ve znamení pozvolných modernizací, mezi něž zejména patří instalace vakuové stanice a rekonstrukce válcovny obručí.

Od roku 1997 je ocelárna Gröditz součástí skupiny Georgsmarienhütte.