Podruhé v Kosogorské železárně

Kosogorské železárny, odpich na vysoké peci č.2

Kosaya Gora. Nadosmrti si budu pamatovat tohle magické místo. Huť, na jejíž výstavbu se přišel roku 1826 podívat sám Lev Nikolajevič Tolstoj a nejednou se sem ještě vrátil. Já tu byl poprvé o něco později, teprve v roce 2014. Byl začátek léta a slunce v této rovinaté krajině kolem města Tula nemilosrdně plálo. S vidinou stínu jsem se hnal po dehtem vonících kolejích do licí haly. Nadšení z prastarého závodu, z do půli těla svlečených nádenních dělníků z Tádžikistánu poskakujících po tuhnoucím feromanganu v dřevácích a z hrůzu nahánějícího žáru právě odpíchutné vysoké pece. Jako kdyby sněžilo, vzduch se třpytil miliony drobných vloček grafitu, které se lepily na tváře zpocených hutníků, nebo jen lehce padaly na podlahu z kovových plátů.

Stačilo málo. Míjel jsem zrovna jedno ze dvou licích zařízení surového železa, těžká pracovní obuv mi na grafitem kluzkých schodech podjela a já se zřítil o několik metrů níže. Zápěstí rozervané do masa se mi ještě na pár expozic podařilo zakrýt kapesníkem, ale krev nezadržitelně prosakují skrze něj mne prozradila.

Ruská závodní ošetřovna. Sestra na prahu důchodového věku mi s dýmající cigaretou v koutku svých rudých rtů ošetřuje ránu.

To bylo před rokem a půl. Má druhá návštěva v září tohoto roku byla o poznání mírnější. Vysoké pece stále rachotí a hučí tak jako kdysi nad hrází odkalovací nádrže. Socha Lenina má nový nátěr.
Kosaya Gora je dobré místo.

Všechny fotografie z obou návštěv jsou k vidění zde.

Kosogorské železárny, industriální krajina