Pouť do KwaZulu-Natal

ArcelorMittal Newcastle - železárna v savaně

Roky, roky jsem o železárně v Newcastlu věděl. Roky na ní čuměl ze satelitních map. Ale byla tak daleko. Navíc v zemi s nepříliš dobrou pověstí co se bezpečnosti týče. Čas od času jsem po světě narazil na bývalé zaměstnance hutí v Jižní Africe a všichni mne od návštěvy téhle části světa odrazovali. Nejvíc jich bylo v Austrálii a každý z nich měl minimálně jednu nepěknou zkušenost s loupežným přepadením. JAR jsem si tak pomyslně zařadil na seznam no-go míst společně s Venezuelou a Pakistánem (ano, jsou i horší země, ale tam naštěstí nejsou hutě). Přeci jen mám ženu a tři děti a už jsem toho viděl dost.

Ale pak přišla krátce po Vánocích jako blesk z čistého nebe zpráva, že ArcelorMittal South Africa v únoru plánuje ukončení výroby divize dlouhých výrobků, tedy i celé hutě Newcastle. Důvody? Vysoké ceny energií, tragická dopravní infrastuktura v Jižní Africe a laciná ocel z Číny.
Jenže takovéhle zprávy na mně fungují stejně, jako červený hadr na býka. Bylo třeba vyrazit. A to jsem si ten leden plánoval tak pokojně.. Holt člověk míní, Mittal mění, jak praví staré kapitalistické přísloví.

ArcelorMittal Newcastle - koksovna při západu jihoafrického slunce

Díky dlouhodobě pěstované síti kontaktů nebylo získání povolení tak těžké. Stačilo se jen vyhnout oddělení komunikace, na kterém zpravidla dřepí ti největší diletanti no a za dva týdny jsem se už řítil kýčovitě zelenou stepní krajinou provincie KwaZulu-Natal.
Nebýt sytě červeného papouška, kterého jsem omylem přejel v pohoří Majuba, dala by se ta čtyřhodinnová jízda na úzkých asfaltkách podél nekonečných pastvin se stády krav tak nádherně vypasenými, že by se do nich člověk zakousnul klidně i za syrova, popsat jako ta nejkouzelnější cesta, kterou jsem v životě podniknul. V rádiu mi hrálo nějaká místní gospelová stanice a já měl zase ten pocit, že tohle jsou přesně ty okamžiky, pro které jsem se narodil.

"A Bůh viděl, že je to dobré." (Genesis 1,11-25)

ArcelorMittal Newcastle - vylévání strusky

Za horizontem každého kopce lačně vyhlížím železárnu, už nemůže být daleko. Připadám si jako Hanzelka a Zikmund klestící si mačetou cestu džunglí, aby zdokumentovali poslední izolované kmeny daleko od civilizace. Jen s tím rozdílem, že já se ploužím za posledními kovově sténajícími dinosaury, kteří tuhle civilizaci postavili.

A už, už jsou vidět první čoudící komíny, támhle aglomerace, koksovna, další komíny a konečně i ona, vysoká pec, po které jsem tolik let prahnul. Je to zvláštní pocit, mít zase o jeden sen míň.

Do hotelu přijíždím se soumrakem. Vítá mne kyprá afrikánka (označení pro potomky nizozemských, francouzských a německých přistěhovalců v Jižní Africe) a hned se ptá, co mne sem do Newcastlu přivádí.
"Poslední dny železáren, přijel jsem zdokumentovat poslední dny železáren. Zrovna v září jsem byl v Chile, kde se odehrál stejný scénář."
"Jaké poslední dny? Vždyť ti už to zavírají dvacet let. Je to jen politická hra o dotace." mávne Miriam rukou, předá mi klíče od pokoje a mizí do tmy.

ArcelorMittal Newcastle - válcovna tyčí

Zmaten a znaven dlouhou cestou ulehám. Lepkavé dusno a bzučení komárů. Co přinese zítřek, netuším.

Chladné pondělní ráno dává vyniknout všem kouřům valících se z huti za městem. Podle interních zpráv by se prvovýroba měla začít vypínat už ve středu. Blížím se k hlavní bráně a zase cítím motýli v břiše, jako už tolikrát předtím.

Na hlavní bráně klid, z devítipodlažního ředitelství jsou od covidu v provozu jen dvě patra, poloprázdné kanceláře a vážné tváře, ten pocit blížícího konce je hmatatelný.
Ale jak do toho zapadají slova mé bytné? Zatím co čekám na školení a ochranné pomůcky, snažím se v rámci small talků s místními dozvědět víc, ale odpovědi jsou zavádějící, jeden tvrdí to, druhý přesný opak. Ani oni neví. Nerozumím tomu. Pro tento moment je ale důležité, že jsem skutečně tady a povolení k focení platí.

Vysoká pec č.4 za soumraku - Olej na plátně, autor neznámý

.
.
.
Dva dny v huti utekly jako voda. Až na válcovny, kde ze čtyř tratí byla v provozu jen jedna, vyšlo všechno nad očekávání. Teď už to můžou zavřít. Projíždím hlavní bránou a z vysoké pece se zrovna začal valit hustý šedo-bílý dým. Jasné znamení signalizující vypouštění pece před vyhašením. Tak to přece jen byla pravda? V hlavě mi víří víc otázek, než odpovědí.

Je 21.července, od mé návštěvy Jižní Afriky uběhlo půl roku a železárna v Newcastlu stále žije poté, co do ní státní firma Industrial Development Corporation v březnu nalila 95 milionů amerických dolarů v hotovosti. Uzavření se tak prozatím podle dostupných zdrojů odkládá na září.
Ale kdo ví. To už není můj boj. Já mám nafoceno a můžu se soustředit na další ohrožené dinosaury.

Kompletní galeriie fotek zde.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook