URAL, cesta na špatnou stranu světa (část II.)

vysoká pec v železárnách Ural Steel vysoká pec v železárnách Ural Steel - industriální architektura

Utekl Vám začátek? Cestovní zápisky z prvního až pátého dne naleznete zde.

Do horského centra Novoabzakovo přijíždíme až za tmy. V zelenavé záři poblikávajícího pouličního osvětlení míjíme rozestavěné a pravděpodobně již nadobro opuštěné betonové skelety ambiciózně vypadajících apartmánů umně zdobených vulgárními grafity v azbuce. Na konci jinak setmělého bulváru svítí obří billboard "Aktiv Hotel Gorky". Vida, jsme na místě. Pohledná recepční mluví plynule anglicky, podezřelé. Dostáváme klíče a znaveným krokem se šouráme do prudkého svahu k naší roubence. Pěkné, takové tiché to tu je. Znaveni uleháme.

den šestý, jasno

S lehkou pachutí v ústech po ne příliš zdárném uplynulém týdnu na Urale se probouzíme do dalšího jasného rána a vyhladovělí rázujeme na snídani v ceně pobytu. K plným talířům ze švédského stolu si objednáváme čaj, Uwe kávu. Nasyceni se chystáme k odchodu, když tu nás zastavuje servírka, že tady pán nezaplatil za kávu. A to se podívejme! Češi zdarma, Germánec si připlatí. Začínáme asi pomalu chápat, v čem tkví naše dosavadní problémy...

na vrcholu hory AbzakovoJe klidné sobotní dopoledne, vysedáváme na slunci a probíráme nejlepší možnou cestu do dalekého Orsku. Ale ouha, ani to nám není přáno. Šumění lesů a cvrlikání ptáků utíná krátce po deváté nemilosrdně hlučné dunění jakési diskotéky pod námi. Je třeba prchnout. Na recepci se za významně překročené emise hluku omlouvají, ale že s tím nejde nic udělat, že pan majitel sousedního hotelu vdává dnes dceru. Tedy ptáme se, kam možno vyrazit, co hezké zde vidět a kudy se tam dostat. A vypadá to, že zas tolik možností na výběr nemáme..Většina turistických tras je uzavřena kvůli hojnému výskytu medvědů a přístupná pouze s průvodcem. Pochopitelně jen v sezóně, ve které se jako na potvoru zrovna nenacházíme. Tedy ať se podíváme na vrchol hory Abzakovo, na kterou lze vyjet místní lanovkou.

Na vrcholu vyskakujeme do lahodně rozbředlého sněhu. pod rusko stúpou moderního člověka Recepční měla pravdu, dál po pláních se nedostaneme, nebezpečí medvědů, lyže nemáme a nezbývá nic než podívat se na nedalekou skalní vyhlídku. Výhled na daleko se táhnoucí pohoří je sice pěkný, avšak běda, ani zde srdce turistovo nezaplesá. Podobně jako Tibeťané zdobí své posvátné stúpy modlitebními praporky, tak i Rusové nesnesouce pohled na panenskou přírodu, zavěšují na okolní stromy všelijaké textilie, pásky, igelitové pytlíky.. i vložku je občas vidět. Blízkost hranice s Asií je zkrátka znát. Zatímco si vítr ve větvích pohrává s touto dojemnou vizitkou člověka, rozpačitě zíráme do dálky a odcházíme. Protože taneční rytmy poblíž našeho ubytování nepřestávají, jedeme se odpoledne ještě jednou podívat do Beloretsku na historickou vysokou pec, ale počasí nepřeje - stále jasně azurové obloha. Zbytek dne tedy trávíme na místních trzích a v okolních vesnicích. Lidé jsou plaší, fotit se nechtějí a prchají. Horko a nuda čtyři tisíce kilometrů od domova, strašlivá kombinace.

nejjižnější část pohoří Ural, blížíme se ke Kazachstánunejjižnější část pohoří Ural, blížíme se ke Kazachstánu

den sedmý, jasno

Že bych odsud odjížděl bez jediné kloudné fotografie zdejšího metalurgického závodu? No to by byla ostuda. Své kolegy nechávám spát a za časného ranního šera sám vyrážím zpět do několik kilometrů vzdáleného Beloretsku. Ruštinou vládnu pramálo, nic se nesmí pokazit. Na vyhlídku za jakousi budovou a řadou garáží přijíždím zhruba v půl šesté. Šero je pořád, navíc se od jezera valí cáry mlhy, musím tedy počkat. historická vysoká pec Běloretského metalurgického závoduHlavně nenápadně, s ruskou ochrankou, natož pak milicí, nejsou žerty. Konečně se rozednívá a vysokou pec začínají zvýrazňovat první růžové paprsky východu. Naneštěstí ale nejsem sám, koho úsvit vylákal ven. Ta budova za mými zády je totiž policejní stanice, ze které se právě ve velkém začínají rojit mladí kadeti, chystající se na ranní směnu! Nic neriskuji, balím a se srdcem pulzujícím až v krku ujíždím zpět do Novoabzakova. Záběr se ale povedl, vyplatilo se.

Po snídani, ke které je nyní překvapivě i káva zdarma, opouštíme toto ohavné letovisko a vydáváme se na dlouhou pouť do Orsku, pohraničního města s Kazachstánem, kde na nás dle plánu zítra čeká metalurgický kombinát Ural Steel.

Hlavní tah je poměrně klidná, ucházející dvouproudá silnice s občasnými výmoly. Horská, později jen kopcovatá krajina se pozvolna mění v jednotvárnou, suchou a prašnou step jen řídce osídlenou. V dálce na východě vidíme temný dým valící se z kdysi největších železáren světa, z legendárního Magnitogorsku. Kilometry ubíhají jen pomalu, klábosíme, Uwe vypráví o svém otci, který v Rusku za druhé světové války přišel o nohu. K obědu gumové buložky a pár jablek. Je pokročilé odpoledne a my na horizontu konečně vidíme první těžní věže měděných dolů u hranic. Jsme blízko. Teprve teď přijíždíme do skutečně sovětské průmyslové krajiny - haldy, prach, hlavní cesty mizící v rozježděné hlušině, děsivě vypadající koloniály, chudoba a slunce stále nemilosrdně praží. Konečně Orsk. soumrak nad ruskou Sodomou a GomorouNa internetu jsme našli jakýsi až nečekaně levný hotel "Magnolia". Navigace nás vede někam do sídlištních řad a končí před panelovou bytovkou. Jako by tu někdo pronajímal jedno patro menšího činžáku, strohé, jednoduché. Po několika schodech stoupáme do zvýšeného přízemí. Na recepci nás vítá zavalitá babka žehlící prostěradla. Vytahujeme pasy, když tu náhle vynoří se ze dveří na začátku chodby zcela nahý (!) a silně podnapilý muž, cosi utrousí a padá tváří k zemi. Chvíli ticho, babka se jen ušklíbne a mávne jeho směrem rukou, za chvíli se muž vzpamatuje a odpotácí se zpět do svého pokoje, odkud je slyšet dámský chichot. Prozíráme, je to bordel! "Magnolia" je prachsprostý BORDEL! útulný pokoj v hodinovém hotelu MagnoliaTeprve teď si všímáme, že celá jedna stěna recepce je pokryta obrazovkami snímajícími všechny pokoje, aby se snad nějaké rusko-kazachstánské běsnění nevymklo kontrole. Ale že prý pokoj pro normální hosty je bez kamer. Začíná se stmívat, o žádném jiném ubytování v Orsku nevíme, malátní po sedmihodinové cestě pustinou a snad i paralyzovaní šokem platíme a nejistým krokem jdeme do našeho pokoje na konci temné chodby lemované kabinkami klientů. Před lačnými pracovnicemi se zamykáme na dva západy. Teprve teď vidíme naší noclehárnu v plné kráse. Zašlé tapety, holé a flekaté matrace s čouhajícími pružinami, bzučící lednička, úděsný sprchový kout a plastová okna, která nejdou otevřít ani v případě požáru. Vedro je nesnesitelné, v bytě nad námi je slyšet dupání a dětský smích. Už ať jsme zítra v železárnách, z hygienických důvodů se ani nesvlékáme a usínáme. Ale Orsk nám nedá nic zadarmo. Zhruba ve dvě ráno to začíná. Řev, hlasitá hudba, sténání. Péra v matraci se mi krutě zařezávají do žeber. A znovu dokola, ještě několikrát.. vyčerpán usáním až nad ránem.

Uweho ruské dnoUweho ruské dno

den osmý, jasno, jak jinak

Rozlámané ráno v hodinovém hotelu, prcháme. Ačkoliv jsme si zde předem rezervovali noci dvě, bude třeba spát jinde - kdekoliv jinde. Nad Novotroiskem, metalurgickým centrem uprostřed stepí, se vznáší oblaka oranžovo-modrého dýmu. Na řadu tří vysokých pecí tyčících se za koksárenskými bateriemi dopadá tlumený svit vycházejícího slunce. Tady se mi bude líbit, konečně. Na určené místo setkání přichází naše kontaktní osoba - pohodový Roman - včas, vše je prý připravené, následujeme ho do nejvýše položeného patra správní budovy při hlavní bráně. Milé přivítání s ředitelem vnějších vztahů a jeho pohlednou sekretářkou, Roman odbíhá, že jen vyřídí jedno razítko a jdeme na věc. Pět minut, čtvrt hodiny nic až teprve po půl hodině přichází náš průvodce, od rána poprvé bez úsměvu na rtech. Je to tu, že prý chybí nějaké razítko a vše musí znovu odsouhlasit ředitel bezpečnosti. Opět čekáme. Z okna pozoruji hutní závod, který pomalu zalévá ostré slunce. Uwe se opět začíná propadat do zoufalého mlčení. Po další půlhodině čekání se Roman vrací s nemilou zprávou. Ač máme oficiální povolení již několik měsíců vyřízené, k řediteli se zpráva o naší návštěvě dostala teprve minulý týden. A to už začíná znít povědomě... Musí se tedy spojit s vedením v Moskvě a celou záležitost prověřit. Že snad to nebude trvat déle než tři (!) hodiny. Bezmoc, zoufalství, znechucení celým tímhle byrokratickým paskvilem, který cizinci jasně říká: "tady nejste vítáni". Roman nás mezitím zve do své kanceláře, která vypadá jako výpočetní středisko ze začátku devadesátých let, omlouvá se za komplikace, ale víc udělat nemůže. odstavená vysoká pec v železárnách Ural Steel Posléze mizí kdesi v patrech pod námi. Co si počít? Odjet? Není kam. To jsme se vážně trmáceli několik set kilometrů kvůli tomuhle? Opět? Je snad ruským obyčejem začít řešit vše teprve pár dní předem s vědomím, jak moc zkostnatělá veškerá komunikace je? I proto, že nemáme kam jít, zůstáváme. Že by nám někdo po tak dlouhém čekání alespoň nabídl něco k jídlu a pití? Kantýnu si musíme najít sami, sedíme u okna s výhledem na vysoké pece a přežvykujeme kroupy s párkem, tradiční stravou dělnického lidu. Poledne, jedna, dvě, tři hodiny pryč. Téměř rok dopředu plánovaná expedice se již dávno vymkla kontrole a Rusko si s námi dělá co chce. Přestává to mít smysl, pomalu balíme, když tu náhle vlétne do místnosti rozjařený Roman a sděluje nám, že razítko sehnal a že můžeme jít na hlavní bránu! Po šesti zcela promrhaných hodinách už tato zpráva působí spíš jako špatný vtip, téměř již z donucení se tedy přesouváme do přízemí, kde nás čeká další nepochopitelné čekání. Nejprve na další absurdní razítko z kanceláře hlavní brány, poté na bráně samotné. Uběhne další hodina, přesedáme do objednané Volhy pro návštěvy a za ozbrojeného konvoje ve vojenském džípu odjíždíme na ocelárnu, konečně.. Na ocelárně nás ale čeká další rána. Dehydratace a vyčerpání z několikahodinového vysedávání v zatuchlé kanceláři si vybírá svoji daň, Pavlovi se dělá zle a na chvíli omdlévá. Naštěstí je velín i se zdrojem pitné vody blízko. Dno celé expedice je tady, kdesi na kazachstánsko-ruské hranici.

tavba na vysoká peci, Novotroitsktavba na vysoká peci, Novotroitsk - Industriální fotografie

Závod opouštíme zadní bránou krátce před setměním. Jelikož se nám z jistých důvodů do hnízda lásky nechce vracet, sledujeme velké směrovky vedoucí k hotelu "Metalurg" nacházejícím se na jakési křižovatce dvou hlavních bulvárů Novotroisku. Mramorové sloupy v rozlehlé hale a za přepážkou dvě znechuceně se tvářící recepční dávají tušit cenovou kategorii zařízení, do kterého zpocení a ve špinavých montérkách vstupujeme.

den devátý, jasno, později zataženo

A taky že ano, účet po bohaté snídani v sále s bílým klavírním křídlem nám tuto domněnku bohužel potvrzuje. Odjíždíme o několik stovek rublů lehčí směrem do železáren. Avšak ani druhý den nepřináší očekávanou byrokratickou úlevu. Pravdou je, že na hlavní bráně nyní čekáme "jen" hodinu a půl kvůli novému razítku z bezpečnostního útvaru, i tak ale je chuť k focení ta tam. Protože výrobu a zpracování oceli jsme zdokumentovali již včera, zaměřujeme se tentokrát na vysokopecní provoz. Ze čtyř vysokých pecí nefunguje jen ta nejmodernější, jak přízračné. Protože náš průvodce Roman působí po celou dobu značně zmateným dojmem - sám přiznává, že v provozu ještě nikdy nebyl a to pro UralSteel pracuje již 9 let - ujímáme se tedy režie my, díky čemuž stíháme odpichy postupně na všech třech pecích. S polednem přichází po několika dnech i první mraky a tak stoupáme na zavážecí dráhu a v prudkém kazažském vichru unášejícím oblaka rudného prachu pořizujeme i několik snímků zvenčí. Prašnost je zde tak silná, že si z šály smotávám provizorní respirátor. Jelikož nás čeká ještě dlouhá cesta, rozhodujeme se odejít. Ani zde nám ale odchod neprochází tak hladce. Po nevyhnutelné lustraci na hlavní bráně jsme odvedeni do kanceláře jednoho z mnohých ředitelů a následuje podrobná kontrola všech fotografií všech tří fotografů. Pozdější obnova smazaných dat je ale v Rusku stále ještě neobjevena a tak si důkladné čistky mnoho neděláme. (zachráněné fotografie a historie závodu)

Tedy do Novotroisku již nikdy více.

Tuto prašnou, stepní noru necháváme ve zpětném zrcátku a vyrážíme do Magnitogorsku, 6 hodin a 300 kilometrů tou stejně bídnou cestou, kterou jsme sem přijeli v neděli. "Magnitka", jak tomuto jihouralskému závodu místní přezdívají, legenda světového průmyslu a svého času i největší železárna na světě. Místo, kam se Uwe těšil ze všeho nejvíc. Dokonce i zvažoval, že z Německa poletí se dvěma přestupy jenom sem. Komunikačně pružný a perfektně anglicky mluvící ředitel PR sídlící v Moskvě byl naším projektem nadšen. Dokonce nám zamluvil hotel hned vedle slavné hokejové arény. Škoda jen, že se nám nezmínil o ceně pokojů a restaurace. Večeříme v ruské pobočce Mc´donnalds, ve které anglicky nerozumí ani slovu "burger". Zítřek bude v každém případě mimořádný.

výhled z pětihvězdičkového hotelu v Magnitogorskuvýhled z pětihvězdičkového hotelu v Magnitogorsku

den desátý, polojasno

Po snídani nás na parkovišti vyzvedává VIP mikrobus pro návštěvníky železáren. Náš průvodce sice hovoří jen rusky, za to k nám přisedá sličná tlumočnice a další dva členové jakéhosi útvaru ochrany. Nejprve jsme uvedeni do honosného sálu, seznámeni s bohatou historií závodu a krátce proškoleni o bezpečnosti. Po podepsání několika kopií smluv o důvěře a autorizaci pořízených fotografií konečně míjíme gigantickou sochu hutníka a projíždíme hlavní bránou. Magnitogorsk je mohutný závod. Protože jsme z původně navrhovaných dvou dnů dostali jen jeden, vybírali jsme pečlivě. Na našem seznamu bodů zájmu, který jsme odesílali řediteli vnějších vztahů několik týdnů předem figurovaly zejména exteriéry vysokých pecí, martinská ocelárna a válcovna pasů. Avšak k našemu překvapení náš mikrobus zastavuje u moderní válcovny plechů, která byla uvedena do provozu teprve několik měsíců před naším příjezdem. Budiž, bez velkého vysvětlování to bereme "Magnitka", kdysi největší huť světajako milé překvapení a tak neodmlouváme. Poněkud větší rozpaky budí ale naše další trasa. Mikrobus bez okolků míjí martinskou ocelárnu a zastavuje až na opačné straně závodu u moderních konvertorů. Po vznesení našich námitek je nám poměrně zostra odpovězeno, že martinky ani válcovna pasů se konat nebude, že tady to šéfuje někdo jiný než "nějaké PR v Moskvě" a že pokud se nám to nelíbí, můžeme také focení klidně ukončit hned teď". Takže další ledová sprcha a další seznámení se ruskou mnohaúrovňovou byrokracií. Poněkud opařeni vstupujeme za početného doprovodu do konvertorové ocelárny. Ale ouha - ačkoliv je tato budova protkána spletí schodišť a výtahů, jako návštěva smíme používat jen trasu určenou pro návštěvy. A zrovna na našem schodišti vedoucím ke konvertorům probíhá nějaká dočasná údržba. Naše udivené návrhy použít schody hned vedle jsou tvrdě zamítnuty. Z výroby oceli tedy také nic nebude. Zbývají nám už alespoň vysoké pece. Těžko jich dnes ve světě najít hned osm v řadě. Ale ani tento pohled nám z bezpečnostních důvodů není dopřán. Místo toho bloumáme s naším mikrobusem kolem historicky nejnovější a nejméně zajímavé pece a po zhruba hodině v zakouřené licí hale je nám oznámen konec návštěvy. Původně plánovaná dvou denní seance v nejzásadnější huti světa se tak ve výsledku smrskává na slabé tři hodinky ve fádních prostorách. (i tak je ale celá galerie k vidění zde)

Samozřejmě, do závodu nás také nemuseli pouštět vůbec, avšak srovná-li člověk původní sliby s bídnou realitou a vynaloženými náklady na cestu a ubytování, je to poměrně žalostný výsledek. Do Čeljabinsku se vracíme v pokročilém odpoledni. Ještě týž večer píše Uwe rozhořčený dopis onomu nadšenému řediteli PR z Moskvy. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat:

"Toto je naše země a naše kultura. Je nám líto, že návštěva nesplnila vaše očekávání, ale pokud se vám tento přístup nelíbí, měli byste pravděpodobně své další cesty do Ruska zvážit".

Rusko, ta jiná a pro západní svět tak neuchopitelná země, nám dává další lekci diplomacie.

den jedenáctý, zataženo

Probouzíme se do šedivého rána s nulovým očekáváním čehokoliv. To je koneckonců nejlepší možný stav, jaký může Rusko po svém občanovi, nebo turistovi chtít. Chelpipe, nejmodernější výrobce trub na světě nás přivítal mile. Žádné čekání, žádné průtahy na bráně. Míříme přímo do nitra závodu. Futuristicky vyhlížející haly s dělníky v bílých pláštích a rukavicích dávají tušit další strašlivý omyl. Ačkoliv jsme v naší žádosti výslovně uváděli, že máme zájem především o ocelárnu a válcovnu trub, ocitáme se ve svařovně ("It´s a fucking welder!" procedí Uwe mezi zuby). Ocelárnu prý mají také, ale nějakých 400km severně, že to nám asi měli říct dřív. Na válcovnu trub nemůžeme také, ta prý je na focení příliš stará a nehezká. A nedávno odstavená martinská ocelárna nepřipadá v úvahu.

pohled na výrobní halu nejmodernější rourovny na světě, Chelpipe Chelyabinskpohled na výrobní halu nejmodernější rourovny na světě, Chelpipe Chelyabinsk

Po leštěných parketách opisujících lisovací stojany tedy pomalu kloužeme k východu. V naprostém tichu příležitostně narušeném skřípotem ohýbané oceli míjíme kancelářské buňky osazené pracovníky v bílém. Více než ve výrobním provozu si připadáme jako v obchodě s designovým nábytkem. Až na zarámované fotografie Putina obsluhující jednotlivé přístroje kolem. Toto prazvláštní místo opouštíme po obědě ve zdejší kantýně jako vystřižené z Kubrickovy Vesmírné Odysei.

Protože Uwe již v noci odlétá, vydáváme se na místní tržiště nakoupit ještě pár suvenýrů. Pletené výrobky z psích chlupů jsou tu k dostání na každém rohu, ale strašlivě smrdí. Matrjoška vše řeší. Jen ze zvědavosti nahlédnu do vnitřního traktu vyhrazeném potravinám. Jaký to ale úděsný pohled! Hejna much, našedlé fláky syrového masa válející se po stolech a prosklený pult s haldou sumců třeštících oční bulvy s ústy naprázdno lapajícími po kapce vody. Do toho dětský smích a pořvávající prodejci.

den dvanáctý, zataženo

Uwe musí být na letišti kolem čtvrté ráno, vyjíždíme tak s hodinovým předstihem. Je sychravá mlžná noc a navigace nás jako naschvál táhne těmi nejdivočejšími částmi Čeljabinsku zcela mimo hlavní cesty. Dvouhodinový předstih stíháme jen zázrakem. Tak do Ruska prý už nikdy, nechá se v záři odletové haly mizející Uwe ještě slyšet. Čím dál tím více na mne tahle země působí jako sled střihů z nějakého tajného Lynchova filmu. odpich elektrické obloukové pece, Uraltrak ChelyabinskČeljabinské letiště odděluje od města pás řídkého lesa, který je teď na ránem stále ještě ponořen v neprostupné tmě. Kužely našich světlometů houpavě se prodírající černou tmou najednou osvětlí strašlivou scénu, která za několik málo vteřin opět mizí ve zpětném zrcátku. Je něco kolem dvou stupňů nad nulou a k hlavní silnici se plazí zcela nahý muž zoufale natahující ruku za naším autem. Oběť nějaké úděsné tragédie? Opilec? Nebo snad jen vábnička s číhající bandou ve křoví? Nevíme a nechceme vědět. S mrazením v zádech ujíždíme do našeho apartmánu, za chvíli svítá.

na kovárně v Uraltrak ChelyabinskNo a je tu poslední den, Uwe už je touhle dobou někde nad Prahou a já s Pavlem se vydáváme do posledního závodu, který nám vyšel na poslední chvíli - UralTrak Čeljabinsk (všechny fotografie si nyní prohlédněte zde), kdysi nejvýznamnější výrobce tanků dodávaných přímo na západní frontu známý též jako "Tankograd". Po dvou týdnech naprosté ignorance a byrokratické masáži se ale vlastně ani netěšíme a na vrátnici se už hlásíme jen z povinnosti. Není co očekávat.

Jaké to ale překvapení! Na hlavní bráně už na nás čeká náš průvodce a zdálky volá: "Soudruzi z Čech, vítejte! Pojďte dál!". Podezřelé, leč odpovídáme v podobném duchu... Na vrátnici jen zběžná kontrola pasů a bez jakéhokoliv zdržování už rázujeme na první z řady kováren.

rozpracovaný traktor na montážní lince, Uraltrak Chelyabinskrozpracovaný traktor na montážní lince, Uraltrak Chelyabinsk

Takže tady to bude všechno jinak. Řádné bezpečnostní předpisy, fotit lze všechno a program záleží jen na nás. Starší kovář mi s přátelským mrknutím oka strká do kapsy tři sušené ryby, prý na svačinku. A hurá do dalšího provozu, starobylá hala s parou poháněnými buchary! A na slévárnu! Spleť potrubí a na jeřábech ženy s šátky na hlavách. Ředitel slévárny v saku předvádí dělníkovi jak správně nahazovat vápno do pece. Co se to stalo? Jsme ještě v Rusku? Bohatý oběd na účet podniku, dárková taška a srdečné loučení u auta. Že by to bylo absencí Germánce? Nebo jen zlomyslná náhoda? Nevíme.

Odpoledne už jen vracíme notně zbídačené auto, pořizujeme pár tretek a spát. Brzy ráno plni rozporuplných dojmů odlétáme.

odpich vysoké pece č. 9odpich vysoké pece č. 9

Na tomto místě mělo být původně jakési varovné shrnutí, proč už se do Ruska nikdy nevypravím. Leč lidská paměť je krátká a vše zlé se s odstupem času rádo zapomíná. A tak v době, kdy dokončuji tyto řádky - tedy přibližně rok a půl od první expedice - válí se na koberci vedle mně rozbalený kufr v předvečer dalšího odletu na Ural.

9.10.2014

P.S.: Druhá expedice na Ural byla mimořádná a již teď spřádám plány na výpad třetí.
Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat...

29.1.2015

Předchozí články

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
22191681
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Pavel Zubek
Jo, Anulko, užili jsme si fest! ;-)
Pilch Anulka
:-)Mě se to , ale moc líbilo .Trochu strašidélné , fotky pěkne , zažitky take fajne .:-)
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace