URAL, cesta na špatnou stranu světa (část I.)

u ozdoby města Satkau ozdoby města Satka

(druhá část cestopisu zde)


Bylo třeba jet na Východ. Po téměř sedmi letech usilovné dokumentace evropského těžkého průmyslu a se začínajícím nedostatkem nových lokalit se nabízela expedice do USA, Číny a nebo na Ural. Po zvážení všech možností vyhrála varianta poslední a to nejen díky relativně snesitelné vzdálenosti, ale zejména díky silnému provázání s dějinami evropského hutnictví.

Kolébka ruského průmyslu, která se začala spontánně vytvářet začátkem 18. století zejména z iniciativy Nikity Demidova podporovaného carem a dalších podnikatelů, byla a stále je svým umístěním na pomyslné evropsko-asijské hranici strategickou výrobní a politickou základnou celé Rusi. Těžce dostupný terén s extrémními teplotními výkyvy (-40°C v zimě, +40°C v létě) střeží ze západní strany pohoří Ural, z východní pak nekonečné pláně a slatiny.

S přípravou expedice jsme (tedy já, Uwe Niggemeier a Pavel Zubek) začali v září 2012. Smělý plán si kladl za cíl dokumentaci všech hutních závodů jižní části Uralu, od Čeljabinsku po vzdálený kombinát Novotroitsk při kazachstánské hranici. Získání všech potřebných povolení bylo překvapivě jednoduché, ohlédnu-li se zpět, pak až podezřele jednoduché. Po několika písemných žádostech a telefonickém potvrzení detailů bylo vše po administrativní stránce s koncem roku 2012 prakticky hotovo. Zbývalo tedy jen zařídit potřebná víza, v předstihu rezervovat letenky s přestupem v Moskvě, přezbrojit zastaralou fotoaparaturu a sestavit podrobný itinerář, jehož ideální podoba byla následující: trasa expedice Ural

sobota 13.4. - 20:40 odlet z Prahy

neděle 14.4. - 12:25 přílet do Čeljabinsku

pondělí 15.4. - Mechel Chelyabinsk Metallurgical plant

úterý 16.4. - Mechel Chelyabinsk Metallurgical plant

středa 17.4. - Zlatoust Metallurgical works

čtvrtek 18.4. - Satka Iron-smelting works

pátek 19.4. - Beloretsk Metallurgical Plant

sobota 20.4. - volno v horském středisku Novoabzakovo

neděle 21.4. - přesun do Novotroitsku

pondělí 22.4. - Ural Steel Novotroisk

úterý 23.4. - Ural Steel Novotroisk

středa 24.4. - Magnitogorsk Metallurgical Kombinat

čtvrtek 25.4. - Chelpipe OAO

pátek 26.4. - UralTrak Chelyabinsk

sobota 27.4. - domů

Náročný, nikoli však nemožný plán počítal s nějakými dvěma tisíci kilometry na ruských silnicích během dvou týdnů. Naše poslední cesta napříč Ukrajinou ale nebyla jiná a tak neváháme, cíl je jasný.

Do odletu zbývají zhruba dva týdny, pro jistotu všechny závody ještě obvoláváme a potvrzujeme přesné datumy příjezdu.

V pátek 12.4., nějakých 30 hodin před odletem, dostávám email z čeljabinského kombinátu Mechel s prosbou o opětovné zaslání kopií našich pasů a seznamu fotoaparátů. Budiž, obratem odpovídám, vše je odsouhlaseno. Pozdě odpoledne zvoní kolegovi Uwemu telefon. Volá ředitelka z vnějších vztahů a nezaujatě sděluje, že naši žádost o povolení fotografické dokumentace čeljabinské hutě generální ředitel právě zamítnul. Že se k tomu dřív nedostal, přitom o našem příjezdu věděli s půlročním předstihem.. focení v hutním provozu Skvělé, do odletu zbývá necelých 24 hodin, příliš pozdě na jakýkoliv zásadní zásah do našeho itineráře. Nabýváme dojmu, že Mechel začal náš dopis řešit teprve dnes, poslední pracovní den před plánovanou návštěvou. Všechny ujišťující zprávy byly tedy jen lži. Na poslední chvíli dávám dohromady rezervní plán na první dva dny v Rusku... místo pohodlné návštěvy železáren ve městě příletu i odletu pojedeme několik set kilometrů severně - do Nižního Tagilu.

Den první, zataženo, mráz.

Do „hlubiny“, jak Rusové území za pohořím Ural říkají, přilétáme v neděli odpoledne. První, co z palubního okénka po vynoření se z husté mlhy vidíme, jsou nedohledné březové háje a něco, co víc než mezinárodní letiště Čeljabinsk vypadá spíš jako poslední přistávací plocha kdesi ve vojenském újezdu u Milovic. Na letišti vyzvedáváme auto z půjčovny, které bude po celé další dva týdny naším jediným dopravním prostředkem, modré Daewoo vyrobené ve Vladivostoku.

Čeljabinsk, nejúděsnější město pod sluncemČeljabinsk, nejúděsnější město pod sluncem

Čeljabinsk je ohavná milionová metropole sestávající pouze z neudržovaných paneláků, rozpadajících se dřevěnek a jednou hloubící věží nedokončeného metra, s jehož výstavbou se začalo v roce 1988. Cestou do apartmánu míjíme zapovězenou huť Mechel s přilehlým pracovním táborem hrůzného vzezření, který dokola obepíná elektrický ostnatý plot a řada strážných špačků. Ubytování je ucházející, noc krátká.

Den druhý, zataženo, později jasno, mráz.

Za rozbřesku vyrážíme podle náhradního plánu na sever směr Nižní Tagil vzdálený necelých 300km, jehož hlavním bodem bude industriální muzeum Выйский завод (více k bohaté historii závodu a jednu další fotografii si můžete prohlédnout zde). vysoké pece Vyiského závod, Nižnij TagilHuť založená v roce 1725 průmyslníkem Nikitou Demidovem je ozdobou jinak nudného a šedivého města, na jehož horizontu plane druhá, výrazně mohutnější huť společnosti Evraz. na mezinárodní komunikaci Nižní Tagil - AlapayevskProtože jsme ale v Rusku, muzeum je z bezpečnostních důvodů nepřístupné a tak se musíme spokojit se záběry z hlavní ulice, která vysoké pece přímo opisuje.Světlo ale nijak zvlášť nepřeje a tak se záhy přesouváme do východněji položeného Alapayevsku, kde je podle našich zpráv snad stále činná vysoká pec na výrobu feroslitin. Muskorka, dělnická kolonie v Alapayevsku Po téměř sto padesáti útrpných kilometrech na Sibiří decimovaných silnicích se dostáváme do cíle, po charakteristickém dýmu nikde ale ani stopy. Na vrátnici se dozvídáme, že podnik začátkem roku zbankrotoval a tak tu není ani nikdo, kdo by nám vstup na terén huti umožnil. Rozladěni nasedáme do auta a jedem zkusit štěstí do nedaleké vesnice Verchnjaja Sinjačicha, kde by měla být další železárna. A skutečně - nezaměnitelný skelet archaické vysoké pece je vidět už zdálky. Leč i zde se už výroba zastavila. Na mol zpitý hlídač je ale nekompromisní, něvazmožno! Vracíme se do Alapayevsku, zbytek dne trávíme na stráních s výhledem na pec a v přilehlé dělnické kolonii Musorka (musor=odpad), která dělá svému názvu skutečně dobré jméno; jediný zdroj užitkové vody se nachází poblíž hald fekálií vršících se vedle veřejných kadibudek ze dřeva.

Druhý den, jasno, otepluje se. úsvit nad Alapayevskou železárnou

Ještě za ranního šera pořizujeme několik posledních záběru Alapayevského závodu a přes zapomenuté vysoké pece v obcích Verkhnyaya Sinyachikha a Nizhnyaya Salda pomalu míříme do Zlatoustu. Věru pomalu! Cesty jsou zprvu hrůzné a jen těžce sjízdné. Přízemní mráz držící jinak blátivou trasu zpevněnou je jedinou dočasnou zárukou před definitivním uvíznutím. Zajímavým zpestřením severozápadně od Čeljabinsku je oblast Karabaš, která díky dlouholeté a poměrně drastické těžbě a zpracování měděných rud patří dnes k jedné nejznečištěnějších lokalit celé Rusi. Žlutavý přísvit, do výše se tyčící haldy hlušiny prorostlé březovými nálety a oranžově zbarvené potůčky pramenící bůhví odkud vytváří zlověstnou atmosféru neodvratné ekologické pohromy. Do Zlatoustu sevřeného zamrzlým jezerem a východním svahem pohoří Ural přijíždíme pozdě odpoledne, ideální čas na rychlou večeři a pár podvečerních záběrů místní tramvajové infrastruktury a chudinských kolonií. Hutní závod z počátku 20. století spatřujeme až za tmy. Nevadí, ráno moudřejší večera, oficiální povolení máme už několik měsíců zařízené, bude tedy dobré se na tuto zítřejší událost řádně posilnit spánkem.

průjezd Karabašem, noční můrou ekologůprůjezd Karabašem, noční můrou ekologů

Den třetí, zataženo, mrholí.

Probouzíme se do ponurého rána s ideálním světlem pro interiéry. Po pochybné snídani v našem předraženém hotelu se kolem půl deváté hlásíme v kanceláři Zlatoústecké ocelárny. Vedoucí podnikového časopisu, přes kterou je vše domluveno a se kterou ještě ve čtvrtek minulého týdne Pavel telefonoval, tu ale není. Čekáme zhruba půl hodiny až konečně přichází. S udiveným výrazem si nás prohlíží a že prý s námi už nepočítala, když jsme se tento týden „už“ (!) neozvali. Ale ať prý chvíli počkáme, že vše zařídí. hlavní bulvár ve městě Zlatoust Po dlouhém telefonátu se sekretariátem generálního ředitele, kam není možné zajít osobně (sídlí na druhé straně správní budovy), se dozvídáme, že se o naší žádosti (schválená cca před dvěma měsíci) dozvídá poprvé a že musí vše probrat s ředitelstvím Moskvě. Smůla, v Moskvě je o dvě hodiny méně a tak v kanceláři nikdo není. Jak kafkovské! Ale jsme ubezpečeni, že hned jak bude spojení možné, dají nám neprodleně vědět. ... Ani po třech hodinách zabíjení času v ulicích Zlatoustu se nikdo neozývá, vracíme se tedy na místo činu vyřešit konečnou otázku osobně. Co ale po příchodu do kanceláře nevidíme - do telefonu hystericky vzlykající sekretářka dává tušit, že se asi nic konat nebude. Zlatoust, tramvajová linka. A skutečně; spojení s Moskvou nebylo navázáno a tak místní ředitel všechny naše povolení zamítnul. Začínáme pomalu chápat, že Rusko je jiné. Jiné od všech evropských zemí, které jsme doposud navštívili. Od všech těch zemí, které vás nenechají táhnout se tisíce kilometrů zbytečně a bez jakéhokoli pocitu studu vám na pozdrav neodpoví "nebuď drzej!". Krátce po poledni odjíždíme do Satky. Za houstnoucího deště se slavný Zlatoust pomalu ztrácí v padající mlze. Po cestě mlčíme.

Nevelké město Satka, centrum těžby magnezitu a hutní výroby feromanganu, je průmyslovou činností poznamenáváno více jak dvě krušná staletí. Bídné městské zástavbě sevřené pohořím centrálního Uralu, haldami hlušiny a zamrzlými jezery vévodí majestátní huť z roku 1758, skutečný klenot ruské průmyslové revoluce. Po krátké prohlídce vysokopecního provozu se setkáváme dle plánu s naší průvodkyní po dobu zítřejší oficiální návštěvy železáren a probíráme detaily. Zdá se, že je vše vzorně připraveno a tak připraveni na nejhorší uléháme poklidně.

Den čtvrtý, jasno, postupně zataženo.

Zataženo, konečně zataženo. Nedočkavě balíme, hltáme několik gumových pirohů a ujíždíme k závodu. Zvláštní, na předem domluveném místě na nás skutečně čeká naše průvodkyně a vede nás strmými schody do kanceláře generálního ředitele, který nás chce vidět. Během následující litanie o historii železáren, současnosti a monumentální budoucnosti se obloha postupně protrhává a vysoké pece pomalu zalévá sluneční jas. Ven se dostáváme až s modrou oblohou nad hlavou... Ale na rozdíl od předešlých dnů bránou skutečně procházíme, takže vlastně není si v tomto Bohem zapomenutém kraji na co stěžovat. Někdy se ten odpich ale přeci jen povede. Železárny v Satce jsou impozantní a nedají se srovnat s ničím, co jsem kdy jindy viděl. Z dvojice netradičně pásovým dopravníkem spojených vysokých pecí ze čtyřicátých let minulého století se valí žlutooranžový dým, dobré znamení, taví se. Hned po příchodu do spojené licí haly je jasné, že tohle nebude ledajaký odpich. Na roztavený feromangan jsou zde připravené písečné žlaby, tedy technologie ve světě opouštěná už někdy v první polovině dvacátého století, dnes jinde nevídaná. Po zaznění sirény se obě vysoké pece otevírají naráz, halu osvítí rudá záře a jen těžko představitelné horko. V běžném provozu odtéká surové železo do pánví, zde se celý objem pecí vylévá do písečného pole před námi. Extrémní žár rozpaluje těla našich fotoaparátů a zcela znemožňuje bližší záběry. Hutníci udržují průtočnost žlabů osekanými kmeny mladých bříz a já se musím pohledem na displej ujistit, že se skutečně nacházíme v roce 2013. Naše v bílý kožich a bílé kozačky oblečená průvodkyně uskakující všudypřítomným jiskrám dává celé scenérie ještě absurdnější nádech. Po zcela vyčerpávající seanci se přesouváme ven, protože slunce se dočasně schovalo za jemnou clonu mraků. Nebýt dýmu z vychládajícího feromanganu, který se teď v hustých oblacích valí skrz děravé střechy , huť by vypadala jako několik let opuštěná ruina. Víc vidět netřeba, krátce po poledni končíme a chystáme se balit. vysokopecní provoz železáren SatkaTedy alespoň takový scénář by člověk očekával v jiných evropských hutích. Rusko ale hraje jinak. Jsme opět odvedeni do kanceláře ředitele a vyzváni k předložení fotoaparátů. Vedení se rozhodlo cenzurovat naše fotografie hned na místě, protože západní buržoazii přece věřit nelze. Že je každý záběr několikrát různě exponován a v případě tilt/shift objektivů i plošně rozložen není překážkou. Autorizace se tak významně protahuje a my odcházíme o několik desítek snímků lehčí. Inu jiný kraj, jiný mrav. Odpoledne trávíme prohlídkou obce a domlouváme se, že se zde ještě jednu noc zdržíme. Do Beloretsku, který byl naplánován na pátek, už díky vedení společnosti Mechel spěchat nemusíme..

Večerní Satka je ještě kouzelnější. Polorozpadlé dřevěnice, místní dělnické kolonie, se úzkostlivě krčí ve stínu neustále dýmající huti... již více jak 250 let. Po příchodu na hotel Uwe už spí, Němci v Rusku nic nevydrží.

večerní pohled na železárny Satkavečerní pohled na železárny Satka

Celou galerii ze železáren v Satce najdete na mém webu.

Den pátý, jasno.

Ze Satky vyrážíme hned ráno, do další destinace je to sice "jen" 250 kilometrů, ale to je už po zkušenostech ze severního Uralu zcela nepředvídatelná vzdálenost. Navíc se auto hlásí o výměnu oleje. Protože je Chelyabinsk téměř na trase do Beloretsku, rozhodujeme se vyměnit olej přímo v půjčovně aut. Tam se ale dozvídáme, že tyhle věci na pobočce neprovádějí a musíme tak do jejich servisního centra na okraji města. Jelikož město neznáme, musíme se držet technika Andreje, který nasedá do auta před námi. mladý Baškir z AbzakovaNásleduje zběsilá jízda hustým provozem páteční metropole živená nutkavou potřebou Andreje se před evropskými turisty za každou cenu blýsknout. Po řidičsky vyčerpávajících dvaceti minutách opouštíme hlavní tepny a vjíždíme do husté spleti chudinské aglomerace bez pevné vozovky pod koly, brodíme se bahnem nekonečnými řadami nízkých garáží a skladů dál a dál od naší vytyčené trasy. Pokud by nás chtěl někdo zabít, pak jedině zde.

A taky že ano. Koutkem oka si všímám, jak z jedné garáže vychází mladík právě nabíjející brokovnici. Tuto obskurní scénu naštěstí jen míjíme vedeni dál vozem Andreje. Zcela dezorientováni konečně zastavujeme u špinavé boudy, oficiálního servisního centra naší autopůjčovny, přeskakujeme hluboké louže a domlouváme výměnu oleje. Po necelé hodině a bez újmy na zdraví tuhle děsivou žumpu konečně opouštíme a v navigaci potvrzuji směr Beloretsk, kam bychom se měli dostat ještě během odpoledne. jeden z mnoha příkladů lidové architektury v Baškorostánu
Ale cestování po Uralu je zkrátka jiné. Silnice mezinárodní třídy totiž znenadání mizí a doslova na několika metrech se mění v divokou polní cestu plnou výmolů a louží. Tohle hlemýždí martýrium naštěstí trvá "jen" několik kilometrů a uježděná hlína se opět pozvolně mění v solidní asfaltku. I tak jsem ale nabrali znatelné zpoždění.. Abzakovo, Baškorostán A nemění se jen vozovka, ale i celý krajinný ráz. Vjíždíme totiž do autonomní republiky Baškorostán a jako by tu ruská noha nebyla ani tolik znát. Mizí betonově šedivá jednolitost všeho spojená s nekonečnými háji bříz a před námi se otevírá čím dál tím více zvlněná, malebná krajina s malovanými dřevěnkami, jednoduše postavenými mešitami a asijsky vyhlížejícími pasáky krav. Za vysokou pecí v Beloretsku přijíždíme až s nastávajícím soumrakem. Nutno ovšem dodat, že soumrak v této zeměpisné šířce a délce trvá několik hodin. A tak na nejimpozantnější konstrukci zdejšího metalurgického kombinátu stále ještě dopadá ostré světlo zapadajícího slunce a focení tak nemá smysl. Po ne úplně úspěšném týdnu tak odjíždíme do nedalekého horského rezortu Novoabzakovo, kam prý jezdí na dovolenou i samotný Putin. Tedy uvidíme...

O dalších osudech naší česko-německé posádky si nyní můžete přečíst zde.

country roads take me home...country roads take me home...

Jste na facebooku? Nenechte si ujít další fotografie na mé stránce INDUSTRIAL CULTURE & PHOTOGRAPHY !

Předchozí články

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
3131151
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace