Hoří kopce, něco si přej
Siderúrgica Itabirito - tropická železárna - Tohle nejsou sedmdesátá léta, tohle je brazilská realita roku 2024.
Ach Bože, kde jsou ty časy, kdy jsem zasněně přehlížel odkaliště u Horního Jiřetína a s pohledem upřeným na tehdy ještě fungující důl Centrum si sám sobě nalhával, jak daleko jsem to dopracoval. Fotím šachty v Severních Čechách! Co může být víc?
To mi tehdy bylo čerstvých dvacet a já si myslel, že mi patří svět.
No a teď se na sebe podívej. Řítíš se napříč brazilským vnitrozemím, černočernou tmou, kterou jen občas osvětlí oranžová záře hořících kopců po obou stranách klikaté silnice, to jak zloději skotu požárem oddělují stáda od pastevců, jazyk se ti dehydratací lepí na patro, potíš se, ale vyvětrat pro štiplavý vzduch spáleniště tam venku nemůžeš, jseš tak strašně daleko od domova a do cíle ti zbývá ještě 127 kilometrů divočinou.
Vlastně by ti mělo bejt mizerně, ale místo toho bubláš tam hluboko uvnitř štěstím.
A vděčností.
Vděčností, že se děje něco, o čem se ti tenkrát u mostecké uhelné pánve ani nesnilo.
Siderúrgica Itabirito - u vysoké pece
Netuším, jak dlouho jsem byl pohroužen ve vzpomínkách. Ale nad tropickou krajinou státu Minas Gerais pomalu svítá a obří kotouč vycházejícího Slunce začíná saturovat stále ještě mlhavé obrysy železárny Itabirito, nejstarší činné hutě v Brazílii.
Všechny fotografie zde.
Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook