234 let stačilo

Tata Steel Port Talbot, vysoké pece - Wales, historie vysokopecní výroby skončí právě tady.

Tak přesně takhle jsem si to nepředstavoval.

Mělo to být důstojné rozloučení s vysokopecní výrobou ve Walesu, která po dlouhých 234 letech definitivně končí. Úplně jsem se viděl, jak tam stojím na ochozu aglomerace a v poryvech prudkých větrů, které se sem ženou přes Bristolský záliv, naposledy portrétuji majestátní vysoké pece ozářené jemnými paprsky zapadajícího slunce. Večer pak sedíme s metalurgy v nějakém zapadlém baru ve Swansea a vzpomínáme na ty krásné časy.

No ale pochopitelně to bylo všechno jinak.

Tata Steel Port Talbot, odpich VP č.4 - Jeden z posledních odpichů ve Walesu.

Je krátce po poledni, světlo na hovno, občas krátce sprchne. Opravdu stojím na ochozu aglomerace přesně tak, jak jsem si to vysnil, ale držím se z posledních sil zábradlí, abych neomdlel. Ta bolest je strašná, pořád mám před očima tu rozšklebenou tržnou ránu na zápěstí, ze které se valí teplá krev. Pod pracovním kabátem mám svůj nejlepší cestovní svetr a plátěné kalhoty, které mám tak rád. Obojí se zaschlými, tmavě červenými fleky. Zuby jsem si naposledy čistil předevčírem. Jsem k smrti vyčerpán a na celou železárnu Port Talbot mám zhruba tři hodiny, protože kolem čtvrté už musím vyrážet zpátky do Birminghamu na to prokleté letiště a doprošovat se zavazadel.

Do Anglie jsem přiletěl v neděli ráno a i ten jeden přestup ve Frankfurtu Lufthanse stačil na to, aby mi ztratila kufr.

Měl jsem tam všechno. Jako úplně všechno, kromě fotoaparátu a pár objektivů.

Pracovní oblečení, kosmetiku, nabíječky, spodní prádlo, STATIV. Všechno je pryč, ztracené, kvůli naprosto nekompetentním budižkničemům z letištního personálu.

Stativ jsem si dokázal koupit nový v jediném foto obchodu v Birminghamu s nedělním provozem. K čertu s těmi třemi stovkami liber, ale ten zbytek, ten citelně chybí.

Snad z rozrušení, nebo z nerozvážnosti způsobené cestovní horečkou, jsem se ještě téhož odpoledne vypravil na opuštěnou koksovnu nedaleko Cardiffu, kterou jsem poslední roky nestíhal nafotit a pařáty demoliční čety se už do ní začaly pomalu zakusovat. Jiná šance nebude. Jenže přelézat ty jejich britské ploty v městských mokasínech nebyl z mých nejlepších nápadů.

Při cestě zpět se mi podrážka zvyklá na hladký asfalt smekla a já zůstal viset na dva metry vysokém plotě.. viset za levou ruku nabodnutou no robustní ocelový hrot. V návalu adrenalinu se nějakým zázrakem z těch rezavých čelistí vyvlékám a s hrůzou zírám na potrhanou ruku. To je konec.

Tata Steel Port Talbot, vysoká pec č.4 - Skica k obrazu italského malíře Claudia Cionniniho.

Hned první den expedice je vše ztraceno. Jsem sám a nemám nic. Lékárničku v půjčeném autě nemůžu najít. Svým chaotickým šátráním se mi jen daří zakapat všechny sedačky krví. V kapse je jeden umolousaný kapesník. Musí stačit.

Pevně si ovazuji ruku a ujíždím do svého hotelu. Na pohotovost se mi nechce, ačkoliv by si rána šití asi zasloužila. Ne, jedu do hotelu. Ono se to vyřeší.

Hned u hlavních dveří si milá recepční všímá mé nezdravě bledé barvy a ptá se, zda jsem v pořádku.

Nejsem, odpovídám a ukazuji levou ruku. Ač Indka, též zbledne a okamžitě běží pro lékárničku. Drobné ruce dívky z Tamilnádu s chirurgickou precizností čistí ránu nad hotelovým umyvadlem, dezinfikují a omotávají obinadlem. Asi jsem zachráněn. Polykám dva ibalginy a ulehám v propoceném a špinavém prádle.

No a v téhle konstelaci se druhý den hlásím na bráně železáren TATA Port Talbot, které tak náhle ukončují svou dlouholetou pouť.

Pro hutě všechno. Však už bude brzy konec. Kompletní fotogalerie zde.

Fragmenty štěstí při pohledu na vysoké pece - Autor: Aaron Parson