Rekordní rok 2023

Uhlíkovou stopou jsem v roce 2023 nešetřil - Dycky hutě.

Přemýšlím, zda budu vůbec schopen popsat tento rok slovy. Není totiž pochyb, že rok 2023 byl s ohledem na dokumentární práci rekordní.

51 hutí, oceláren, válcoven, sléváren, kováren a koksoven v šesti zemích na třech kontinentech. Celkově jsem doma nebyl skoro dva měsíce..

Tohle se bude špatně překonávat.

Všechno to začalo už v únoru, kdy jsem po příliš dlouhé době strávené s dětmi musel prchnout do zahraničí. A protože jsou mi italské hutě poslední dobou nejvíce nakloněné, vyrazil jsem právě tam.

5 dní, 2485 kilometrů, 3 kovárny a 7 oceláren.

Bylo to vyčerpávající, ale krásné. Itálie vsadila na export kvalitních ocelových výrobků do Číny (sic!) a vyplatilo se. Všechny závody jely na sto a více procent výrobní kapacity a člověku zvyklému na skomírající český průmysl se ani nechtělo věřit, že nějaká krize existuje.

Po poslední nafocené huti – paradoxně se jednalo o již uzavřenou a toho času opuštěnou martinskou ocelárnu v Udine – jsem zamířil domů. Triumfální cesta po severu Itálie ale nepřinesla očekávanou úlevu, už na rakouských dálnicích se začaly v břiše ozývat první nervózní motýli, protože jsem si moc dobře uvědomoval, co se chystá…

A tím byla má noční můra – Austrálie.

Opuštěná koksovna Illawarra v Austrálii - Illawarra Coke Company, Coalcliff

Nenávidím létání, mám z něj hrůzu. A kam dál za hutěmi cestovat, než na opačnou stranu světa.. Nadopoval jsem se tedy neurolem a kynedrilem a vyrazil. Krátce před odletem koukám na mapu a z mé malé české perspektivy usuzuji, že Nový Zéland je vlastně za rohem . No a tam jsou přece také dvě hutě, tak jsem je do itineráře také zahrnul. Až na letišti v Adelaide s hrůzou zjišťuji, že jsou to další čtyři hodiny cesty.. Ale víte co? Nelituji ani jedné minuty. Za šestnáct dní jsem zvládnul 4 ocelárny, 2 hutě, 2 válcovny, 2 koksovny a 2 doly.

Během nekonečného letu zpátky do Evropy jsem se zařekl, že letos už nikam. Byl sice teprve duben, ale už to stačilo.

Dokumentární rok jsem tímto považoval za naplněný a skutečně jsem tomu asi dva týdny od návratu věřil. Jenomže pak přišel ten zpropadený email…

Byl ze železáren hluboko v lesích státu Minas Gerais, z legendy brazilského hutnictví – Aperam Timoteo – o které jsem dlouhé roky snil. A vůbec nevím proč zrovna teď, ale obsah zprávy byl jasný - jsem vítán.

Jestli mne minulé roky něco naučily, pak je to jediné – když máš povolení, jeď. Protože další šance už se nemusí opakovat.

Válcovna trub Rurexpol - Alchemia, Częstochowa, Polsko

A tak jsem po dvou měsících intenzivních příprav vážně seděl v letadle směr Rio de Janeiro.
Nebudu vás zbytečně napínat – byla to chyba. Byla chyba naplánovat vůbec první expedici do Latinské Ameriky tak krátce po Austrálii a Oceánii, protože Brazílie všechno, ale úplně všechno, co jsem kdy zažil, překonala a odsunula daleko do šedavých a nezáživných vzpomínek. V Brazílii jsem ztrávil 14 dní a navštívil 12 hutí a jednu kovárnu. Absolutní průmyslová extáze, po které už bude každá další evropská huť jen slabým odvarem. Vůbec poprvé v životě jsem spatřil dřevouhelné vysoké pece, cíl, který jsem si před tolika lety vytyčil.

Ke své rodině jsem se vrátil v zuboženém stavu, avšak šťasten a naplněn až po okraj.

Na konci léta chtěly děti k moři. Normálně bych se asi vzpouzel víc, ale se zpětným pohledem na uplynulé expedice na dva zcela opačné konce světa jsem přišel o všechny argumenty a tak jsme po pěti letech vyrazili do Itálie. No jo, jenže děti nezvládají dlouhé přejezdy autem a půjčovat si na místě vůz by se určitě prodražilo, tedy jsem spojil povinnost s radostí a vymyslel to následovně: rodina dorazí do Bari letecky, kam o den dříve přijedu naším autem. A abych těch 1600 kilometrů neřídil zbytečně, zvládnul jsem cestou tam 3 válcovny, 2 ocelárny a 2 válcovny.

Tak to má být. Jen ta cesta zpátky byla bez hutí poněkud krušná.

Manipulátor s opracovaným ingotem - OFAR Canneto, Lombardie

Přišel podzim, pravidelný čas nemocí, příprav a distribuce kalendářů. V mezičase jsem obrazil pár českých sléváren se zajížďkou do Polska, to abych snad nevyšel ze cviku a taky abych zkontroloval, jak se středoevropským závodům daří. Inu špatně, dle očekávání.

Vše napovídalo tomu, že jsem vyřadil na neutrál a v tomhle režimu se už pomalu doploužím až do konce roku.

Ale tak jako již mnohokrát v minulosti, probouzím se uprostřed noci a zatímco vedle mne poklidně oddychuje manželka s nejmladší dcerou, hlavou mi víří touhy po dalších hutích. Vždyť je jich tak mnoho a času tak málo.

Nemám se za to rád, ale přes všechen ten domácí shon a dětské besídky opět prchám, musí to tak být. Navigaci nastavuji na německé Siegen, venku mrzne a hustě chumelí. V kapse několik teď-nebo-nikdy povolenek, které nepočkají.

5 dní, 1764 kilometrů, 3 kovárny, 2 slévárny, 2 ocelárny.

Hutník z Barra Mansy - Saint-Gobain Canalização, Barbará

Rychle domů, rozdistribuovat dotisk kalendářů, koupit na poslední chvíli dárky, spočinout. Aspoň na chvíli, aspoň na pár dní, než mne zase z hlubokého spánku probudí to vzdálené hučení vysokých pecí.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook