Boj s větrnými mlýny

New Zealand Steel Glenbrook

Ano, na Novém Zélandu jsem pobyl necelé dva dny jenom proto, abych tam navštívil a zdokumentoval jediné dva hutní provozy v zemi.

Řeknu vám jednu věc - ta nejistota, kdy nevíte, jestli vaše dokumentární práce vůbec bude jednou někoho zajímat, je strašná. Nemine den, kdy by mnou neotřásly pochybnosti a já se neptal sám sebe, jestli to má vůbec smysl.

Nikdo vám nenabízí spolupráci, nikdo vás nesponzoruje, nikdo za vás nevyřídí všechna potřebná povolení se do té které hutě dostat a jen málokdo se dokáže pro tenhle kouzelný svět těžkého průmyslu nadchnout a tu krásu s vámi sdílet.

Svádíte nekonečný boj s větrnými mlýny i se sebou samým.

Cestujete tisíce kilometrů, spíte v letištních halách, stravujete se v laciných fastfoodech a přes videohovory konejšíte své milované, že už se brzy vrátíte, že pak už budete doma, měsíc, dva, do Vánoc.. Ale sami tomu nevěříte.

Celou dobu víte, že industriální fotografie není pro davy. Víte to, ale stejně vás to vnitřně užírá, že na vás nikdy nebudou stát fronty.

Ale stejně pokaždé, když na satelitní mapě narazíte na nějakou dříve neodhalenou tmavou skvrnu značící průmyslovou aktivitu, hrdlo se vám sevře vzrušením a v břiše ožijí motýli.
Je to prokletí? Je to požehnání?

Nevím.

Ale jako můra přitahovaná smrtící krásou žárovky budu i já narážet dál. Tak dlouho, dokud se mi křídla nespálí žárem posledního odpichu.

Vždycky, vždycky hutě.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook