Za devatero horami a jedním oceánem
Aperam Timóteo - odpich vysoké pece č.1
To je úplný nesmysl.. Nemám rád létání, zejména z dálkových tras mám cestovní horečku týdny předem. Portugalsky neumím ani slovo a navíc není v Brazílii bezpečno. Vždyť by mě tam s foto batohem na zádech zastřelili už před letištěm. Blbost. Myšlenku na jakoukoliv cestu do Latinské Ameriky jsem kategoricky zavrhnul hned několikrát. Mám přece ženu a tři děti..
No a pak se z ničeho nic stane, že se jednoho horkého, červnového večera mačkáte ve společnosti dvou trestuhodně nádherných Brazilek na zadním sedadle taxíku, který se probíjí hustým provozem a míří na soukromý ranč v tropickém lese za městem Timóteo. Auto i s jeho posádkou divoce poskakuje na úvozové cestě, na jejímž konci září prastará vila vonící eukalyptovým dřevem. Vcházím v doprovodu dam dovnitř k dlouhému, bohatě prostřenému stolu. Okolo něj sedí kompletní vedení Aperam Brazil, jedné z nejvýznamnějších hutních společnostní v Brazílii, a nadšeně mne vítá.
Tohle se skutečně děje.
Aperam Timóteo - vysoká pec č.1 - Dokončená v roce 1944 firmou McKee.
Mám za sebou týden na cestách vnitrozemím státu Minas Gerais a další týden před sebou. Huť za hutí, stovky ujetých kilometrů už dávno nepočítám. Jsem tady a teď, daleko za oceánem. V zemi, které jsem se celou dobu tak bál a která mi bohatě oplácí všechny ty roky odříkání.
Do Timótea vede klikatá, vysoko položená, silnice č.381, kterou místní eufemisticky označují „dálnicí smrti“. Jedná se prý o nejnebezpečnější úsek v celé Brazílii a těch 200 kilometrů z Belo Horizonte, které mi nakonec zabraly nějakých 8 hodin tomu dávají za pravdu.
Ještě na začátku minulého století tady byla neprostupná džungle. Teprve s výstavbou železnice, která ve dvacátých letech propojila Belo Horizonte s pobřežní Vitórií, začala celá oblast postupně ožívat. Netrvalo dlouho a do názvosloví místních obyvatel se vžil výraz „Vale do Aço“ – údolí oceli. První vysoká pec v Timóteu se k životu probudila 27.dubna 1944.
Timóteo - výstavba první vysoké pece - Zde se začalo rodit Údolí oceli.
Píše se rok 2023 a ta stará kráska pořád dýchá. Východně od ní přibyla v sedmdesátých letech ještě druhá, toho času největší dřevouhelná vysoká pec na světě zásobující 24 hodin denně přilehlou ocelárnu tekutým kovem, kde se pomocí argonového a poměrně exotického MRL-P konvertoru vyrábí nerezové oceli jako jediné v celé Latinské Americe.
O tom všem si u toho dlouhého stolu prohýbajícím se pod nejskvělejšími hovězími masy povídáme. Venku řvou cikády a cizokrajní ptáci, robustní křišťálový lustr nad námi se oslnivě třpytí stejně, jako dokonale zářící úsměvy zarámované sytě rudými a vlhkými rty přítomných dam kolem.
Je toho na mě příliš. Vycházím na terasu a dívám se do noci na jasnou oblohu posetou diamanty hvězd, pod kterými za oceánem teď poklidně spí moji nejdražší.
Bude mi to jednou někdo věřit? A bude to vůbec někoho zajímat?
Nevím. Jisté ale je, že zážitky jako tento mi v okamžiku smrti proletí jako filmový pás před vyhasínajícíma očima. A jen pro tenhle okamžik to mělo smysl.
Všechny fotky z železárny Aperam Timóteo zde.
Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook