Okuje

Okuje

Jsem šedočerná okuje,
z níž trochu tepla ještě sálá.
Byla jsem žhavá, plná sil,
teď jenom zmar a zašlá sláva,
déšť z temných mraků všechno smyl.
Stačí tak málo, jen letmý tlak
a lámu se a praskám celá.
Se slávou ujíždí mi vlak,
holt věčně planout,
to se nedá.
Pohasly pece, pohasly líce,
poslední zhasne v předsíni,
Buď teď něco se stane,
nebo se sejdem ve výhni.

Během mé poslední cesty po italských hutích se mne zeptala ředitelka komunikace jedné velké hutní společnosti v Benátské oblasti, proč za ty fotografie nic nechci? Proč to dělám zadarmo?
Jen jsem pokrčil rameny a po pravdě odpověděl.

Jak můžu? Jak vůbec můžu za tyhle umolousané fotky něco chtít? Jak bych se jen mohl opovážit? Fotografii jsem nevystudoval, v životě jsem nevyhrál jedinou fotografickou soutěž – ani tu trapnou cenu útěchy mi nikdo nedal, ani česné uznání, nikdy jsem nevydal jedinou knihu. To jediné, co mám, jsou vlastním nákladem vydané kalendáře a kupa pexes chytajících prach ve sklepě.

Český malíř lokomotiv a průmyslu Jaroslav Ronek (1892 - 1962) na tom byl prý tak bídně, že své obrazy kolikrát maloval jen za misku polévky.

Vlastně ho chápu. Když mne v huti pozvou do kantýny na oběd, cítím se jako pán. A pak hurá do zaplivaného motelu ve stínu další ocelárny. V parném létu, v zimě s nefungujícím topením, v nemoci, v době narozenin dětí, na výročí. Pořád dokola. Už 16 let hnán neuhasitelnou vášní pro těžký průmysl s cílem vytvořit něco velkého. Zanechat odkaz.

Někde za Uralem

Doma říkám, že jedu na služební cestu. Ve skutečnosti mě dokumentace každé huti stála okolo tří tisíc. Tak to je a nic se na tom nezmění.

Tisíce hodin práce pro prchavé okamžiky štěstí a naděje, že to snad někoho dalšího zajímá. Že někdo další vidí v tetelícím se vzduchu nad právě vylitou struskou kontury naší civilizace.

Jsem okuje, jíž žár vyhasíná
a na dotek už nepálí.
Jen zlomí se a na zem padá,
s křupnutím na menší se drolí.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook