Kde jsou doly slyšet
Krivoj Rog, důl Jubilejnaja - těžní věže, dominanty průmyslové krajiny
Krivoj Rog, těžko v Evropě hledat krásnější a monumentálnější krajinu přetvořenou člověkem. Dřevěnice, paneláky, doly a povrchové lomy s dýmající hutí na jihu. To vše v jemných odstínech všudypřítomného rudého prachu z hald pnoucích se až vysoko do oblak. Krivojrožská rudná pánev patří k největším svého druhu na světě. Bohatá ložiska jsou zde známá již od začátku 18. století, ale masivně dobývána začala být až v sovětské éře padesátých let minulého století. Krivoj Rog, nejdelší město Evropy, měří od jihu k severu úctyhodných 126 kilometrů a majestátní šachty, jaké nemají svou konstrukcí ve světě obdoby, se skví po celé jeho délce (fotografie všech dolů zde).
"Jáma Kirova", "důl Džeržinsk", nebo "Důl Bolševik" s rezavou pěticípou hvězdou nad lanovnicemi. Jen těch Leninů od mé první návštěvy v roce 2012 znatelně ubylo. Vlastně už tu nestojí po občanské válce o Donbass ani jeden.
Drápu se po prudkých svazích hald, ale sypká a jako břitva ostrá hlušina nedává rozhled zadarmo. Na vrcholu se krčím před nárazy vichřice v zakrslém křoví a kapesníkem si ovazuji krvácející zápěstí. Na horizontu stojí vysoká těžní věž dolu "Jubilejnaja". Lana skipů padajících do hloubky kolem dvou kilometrů temně hučí a jsou zřetelně slyšet i na vzdálenost několika stovek metrů. Whuuuuuuum, whuuuuuuuum, whuuuuuuuuum. Hlubina všechno své bohatství ještě nevydala, dalších pár let tu nebude o práci nouze. Ale co až vyhasnou pece Krivorožstalu?
Jedno je jisté. O svůj zdroj zatím nekonečné inspirace přijde i Grigorij Ivaščenko, mladý, talentovaný malíř a rodák z Krivoj Rogu. Jeho díla, silně vyvěrající z dramaticky transformované krajiny se za poměrně krátkou dobu stala součástí národního kulturního dědictví Ukrajiny. Konstruktivismem a pointilismem ovlivněný "technogenický impresionismus", jak svůj výtvarný styl nazývá, vychází z prozkoumávání vlivu tzv. technosféry na sociální a enviromentální prostředí. Tuto druhou přírodu vytvořil člověk poté, co pomalu absorboval funkce Boha a stal se jeho kreativními součástmi. Mimořádný smysl pro vnímání světla a téměř transcendentální kombinace odstínů barev proměňují Krivbass v místo prolínání sakrální a profánní roviny.
Grigorij Ivaščenko: Сон Сумрака - olej na plátně, 2010
Blíží se další sněhová bouře, dnes snad už třetí. Rychle balím a schoulený v zimní bundě nejistě slézám dolů. Gríša zlehounka hopká přede mnou, po drsných kamenech jakoby tančil a to je bezesporu o nějakých dvacet kilo těžší. V zadní kapse se mu zřetelně rýsuje malá placatka se samohonkou.
K ruinám dolu Pervomajskaja se dostáváme až na sklonku odpoledne. Tady už se černý scénář naplnil. Ložisko bylo vytěženo, v provozu zůstává jen severní ventilační jáma čerstvě natřená v hrdých národních barvách Ukrajiny. Panuje tu dokonalé ticho, které jen občas vyruší táhlé zavrzání obřího skeletu třídírny rud. Pod střešní konstrukcí se uhnízdily poštolky a co nevidět vyvedou mladé.
Obloha na západě se začíná chytat odstíny nachové barvy, se soumrakem pomalu přichází i další sněžení. Cesta zpátky do centra města je dlouhá a náročná. Zledovatělou krustu střídají pasáže s hlubokými výmoly. Přemýšlím, zda jsem v půjčovně neudělal chybu a nepřiplatil si za tolik doporučované pojištění proti defektu. Ke Grigorimu domů přijíždíme za úplné tmy, pouliční osvětlení dávno nefunguje, navigují nás jen tu a tam rozsvícená okna špatně omítnutých chruščovek. Domů... Grigorij obývá se svou partnerkou Lerou jeden prostornější pokoj ve sdíleném bytě. Ručně stloukaná a neohoblovaná "postel" bez matrace, vařič a stolní počítač. Vypnutá plátna se kupí v několika řadách až ke stropu. Poptávka je prý nízká a na obživu zdaleka nestačí. Ještě nedávno si chodil na černo přivydělávat do zdejší slévárny jako přihazovač do pece. Teď provoz stojí díky vleklé krizi na východě země. U skromné večeře klábosíme až pozdě do noci. Loučení je vřelé a nehrané. Kdy znovu? Pokud vůbec?
Grigorij Ivaščenko ve svém atelieru (2012)
Je 28. prosince a netrpělivě vyhlížím z okna. Zásilka byla z Ukrajiny odeslána asi před třemi týdny a měla by dorazit každou chvíli. Bytelný tubus z kusu uříznutého plastového potrubí v sobě ukrývá pečlivě srolované dvoumetrové plátno s věnováním. Tak hezký a lepší nový rok, Grigorij!
Grigorij Ivaščenko: Neviditelná záře rudných ložisek - olej na plátně, 2010
Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook
Předchozí články
- Viktor Mácha: Mizející industriál (od amerického středozápadu po Ural)
- Záporoží, průmyslový poklad Ukrajiny
- Na kovárně v NDR
- 8 statečných z Poldovky
- Železárny Homestead, tichý pomník krvavého povstání