Konec průmyslové krajiny

Železárny ArcelorMittal Florange, HayangeŽelezárny ArcelorMittal Florange, Hayange - 2019

Začalo to. Francouzské město Hayange přestává být zajímavé.

Vidím to jako dnes. Přijíždím z Lucemburska a přede mnou se otevírá skutečná průmyslová krajina Lotrinska. V autorádiu mi hraje úvodní melodie z Pevnosti Boyard a z dálničního nadjezdu, který protíná celé údolí, mám železárnu jako na dlani. Vysoké pece těžce oddechují a na seřadišti stojí nekonečné soupravy s rudou a uhlím. Byl rok 2010.

Psal jsem tam snad padesátkrát, ale do francouzských hutí není snadné se dostat. Huť Hayange nikdy nepovolila a tak mi nezbylo, než její krásu obdivovat alespoň z okolních kopců. Ten nejlepší býval z vyhlídky panny Marie Notre-Dame des Vignes.

Když jsem se sem po dvou letech vrátil, atmosféra města se razantně změnila. Vysoké pece vyhasly, bary v těsné blízkosti továrny osiřely a v oknech okolních domů se tu a tam objevila červená cedule VENDU. Výroba skončila a s hutí si nikdo nevěděl rady. Staré dobré časy tady připomínal jen občasný oblak dýmu, který se několikrát za hodinu vyvalil z nedaleké koksovny Florange, která tou dobou ještě z posledních sil přežívala. Vysoká pec P3, železárny ArcelorMittal Florange

V roce 2019 už bylo jasné, že huť už nikdo zpátky k životu nepřivede. Na jednom internetovém fóru jsem se seznámil s nějakým místním urbexerem, který už v železárně několikrát ilegálně byl a nabídnul mi, že mne do areálu protáhne. Bylo to teď, nebo nikdy. Bytostně se mi příčí celá tahle trapná urbex komunita, ale další šance už asi nebude. Všechny snahy o kontaktování železárny oficiální cestou selhaly.

Je chladné únorové ráno a na parkovišti u nádraží se vážně potkávám s Pierrem. Je vyšší než já, oblečený celý v černém a na mobilu mi ukazuje fotky z „HFX“, jak se téhle huti v urbex komunitě nápaditě přezdívá. Po asi dvou stech metrech ostře zahýbáme do křovin podél hlavní silnice. Areál je hlídaný, ale o víkendu tam prý nikdo není. Jedinou cestou dovnitř a ven je drátěný plot hned vedle trati – jediné místo, kde by nás mohl někdo spatřit. Celé se mi to silně nelíbí, do železáren nikdy jinak než přes hlavní bránu nelezu, a teď se krčím pod náspem s někým, koho vidím poprvé v životě a poslouchám, jestli nejede vlak, nebo auto ostrahy. Nikde nikdo, přiskakujeme k plotu, ale běda – přesně ta část, která byla dříve uvolněná a kudy se dalo dovnitř protáhnout, někdo nedávno zavařil. Pierre mne ale nepřestává překvapovat . Z batohu vytahuje štípačky a silné kovové pletivo začíná přestřihávat. Každé štípnutí zlověstně rezonuje v jinak dokonalém tichu. Takže tohle je urbex.. Začínám mít z téhle akce špatný pocit.
Přestřihne poslední drát a navrhuje schovat se opět za násep, chvíli počkat a poslouchat, jestli hluk štípaček někoho nepřilákal.

Železárny ArcelorMittal Florange, HayangeŽelezárny ArcelorMittal Florange, Hayange - 2010

Jenže tahle noční můra pokračuje. Několik metrů za plotem se z ničeho nic objevuje silueta dělníka a blíží se. A zatím další dvě... Už i urbexerovi dochází, že tohle je špatně a začínáme pomalu ustupovat. Plížení se mění v chůzi, která pomalu zrychluje. Když tu se se za námi ozve mohutné HEEEEEEEEJ! (čti s francouzským přízvukem) a dusot třech párů těžkých bot. Jdou po nás! S Pierrem se zběsile škrábeme do prudkého svahu až na hlavní silnici. Jsme v bezpečí. Přecházíme na druhou stranu a jdeme k autu, které je od nás ještě tak 300 metrů. Letmo se ohlédnu a s hrůzou pozoruji, jak se postavy dělníků zuřivě prodírají houštím a pronásledují nás! Teď už vyloženě běžíme. Těžký batoh a stativ mne táhne dolů, ale teď na fňukání není čas. Dělníci jsou od nás jen pár desítek metrů a něco křičí. Pierre udýchaně navrhuje, abychom uprchli jeho autem a pro mé se vrátili později. Není čas na smysluplnou diskuzi a tak slepě skáču do auta, dočasný kolega šlape na plyn a smykem ujíždí z nádraží. Jen o pár centimetrů mine jednoho z dělníků, který se VRHÁ NA KAPOTU s pološíleným výrazem ve tváři a ujíždí kdoví kam.

Torzo vysoké pece P4, železárny FlorangeTorzo vysoké pece P4, železárny Florange - 2019

Vůbec nechápu, co se to seběhlo. Sedíme na několik kilometrů vzdáleném parkovišti a sotva popadáme dech. Tak tohle už nikdy. Už nikdy urbex, nikdy... K autu se opatrně vracíme až za hodinu, nikde nikdo. Rychle se loučíme a Pierra jsem už od té doby neviděl.

Je začátek dubna 2021. Na instagramu mi někdo píše. Je to Pierre. Přeposílá zprávu z oficiálního účtu města Hayange, že demolice železáren právě započala.

Usine sidérurgique de Florange, 1935Usine sidérurgique de Florange, 1935

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook

Předchozí články

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
124277
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace