Promarněná šance

Italiana Coke - uhelná věž na koksovněItaliana Coke - uhelná věž na koksovně - Industriální architektura první poloviny 20. století.

Strašně moc jsem to chtěl. Kdykoliv jsem otevřel google earth, vysmíval se mi tam v severní části Itálie špendlík se žlutou barvou – tou, kterou si označuji koksovny.

Ten špendlík tam civěl zhruba od roku 2008, kdy jsem se o koksovně v Cairo Montenotte poprvé dozvěděl. Tenhle monumentální závod z roku 1936 mne absolutně fascinoval. Už jenom proto, že se ještě nikomu nepodařilo dostat se s fotoaparátem dovnitř. Fotky zevnitř jednoduše neexistovaly.

A tak jsem začal psát. Každý rok jednu až dvě žádosti – a pochopitelně se nedělo vůbec nic, nikdo neodepisoval. Některé emaily se vracely jako nedoručitelné. Psal jsem v angličtině i italštině, ale nemělo to význam. Z toho pravidelného psaní se postupem let stal automatický návyk. Konec března? Aha, je čas napsat do Cairo Montenotte. A tak pořád dokola bez jediného výsledku. Vlastně jsem si na ten stav nějak zvyknul, pohled na satelitní snímky mne ale nepřestal sžírat.

Italiana Coke - budova ředitelstvíItaliana Coke - budova ředitelství

Roky plynuly a přišel březen 2022, čas poslat další žádost. Už v tom mám praxi, jen zrecykluji text z loňska a přidám letošní datum. Pár kliků a odesláno.
Pokračuji v práci na počítači, když tu mi pípne notifikace o příchozím emailu – odpověď z Italiana Coke!!!

Ciao Viktore, tenhle rok by to šlo. Kdy bys chtěl přijet?“.

Čumim jak opařenej. Ve vteřině mi dochází, že jsem na sebe vylil ranní čaj a triko mám úplně nasáklé ještě nedávno vroucí tekutinou.
No vážně se mi to nezdá, čtu ten email polonahý a stále opařený pořád dokola, zatímco vytírám mokré parkety.

Foť koksovny, dokud jsou žhavé, říká jedno staročeské pořekadlo. A tak neváhám a zhruba za dva týdny vyrážím na 1000 kilometrů dlouho cestu do provincie Savona. Ach jak je severní Itálie na jaře krásná. Prastaré vesnice s pitoreskními domky ze světlého kamene, vinice a nezdolné stráně majestátních hor. Konečně v dálce vidím k nebi stoupat známá oblaka načechrané páry, koksovna nemůže být daleko. Přidávám plyn a za chvíli skutečně vjíždím do města, jehož jméno mne tolik let tak trápilo. Hlavní silnici lemuje vysoká zeď provozu, ale vůni syrovodíků a fenolů nezadrží. Za jízdy zuřivě stahuji okénko a lačně nasávám všechny ty známé vůně, které mi v Praze tak chybí. Připadám si jako pes, který chytil stopu háravé feny. Vážně jsem tady, po všech těch letech.

Na bráně mne vítá postarší, přesto stále šarmantní dáma – asistentka ředitele a redaktorka koksárenského magazínu. Je upřímně ráda, že tu jsem. Že mi to trvalo přes deset let jí vůbec nepřipadá divné, prostě čas uzrál právě teď. Provádí mne opulentním sídlem společnosti a seznamuje s další dámou, jejíž jméno jsem úspěšně přeslechl a která mne bude dnes provázet. Je to šéfka údržby a umí anglicky asi tak jako já italsky, čili vůbec. Domlouváme se tedy na polámané francouzštině coby společném komunikačním prostředku a vyrážíme do provozu. A to bylo naposledy, kdy jsem si věřil.

Italiana Coke - zdobná kompresorovnaItaliana Coke - zdobná kompresorovna

Víte, když po něčem toužíte tolik let, když víte, že na provozy, jako jsou tyto, budete mít možná jen jednu jedinou šanci, když si uvědomujete, že jste vážně jediným fotografem, který se do koksovny v Cairo Montenotte dostal, tak si můžete být jisti, že ten tlak vás někde dožene.

A mne dohnal právě tady, na vrcholku koksárenské baterie č.2. Ta koksovna je totiž neuvěřitelná, jediná svého druhu v Evropě a dost možná i na celém světě. Uhlí se sem totiž vozí 17 km dlouho dopravní lanovkou až z přístavu v Savoně. Dráha lanovky vede přímo nad bateriemi a spletí dopravníků navazuje na uhelné sýpky. Nikdy jsem nic podobného neviděl, tolik krásy najednou jsem prostě nebyl schopen vstřebat. Už se mi to jednou stalo – v zauralské železárně Serov. Prostě jen zíráte a žasnete a je vám jasné, že to prostě nafotit nezvládnete. Že síla onoho místa je mocnější, než dokážete ustát. Jen se zoufale rozhlížíte kolem a vzmůžete se jen na pár typizovaných záběrů a to hlavní vám unikne.

Italiana Coke - stanice dopravní lanovkyItaliana Coke - stanice dopravní lanovky - Industriální architektura první poloviny 20. století.

A tak se také stalo. Po třech hodinách splněného snu procházím opět hlavní bránou s pocitem, že jsem selhal. „At least you have seen it“, jak by řekl můj starý kamarád Harald. Ale kvůli tomu to přece nedělám. Je třeba zanechat důstojnou vizuální stopu světa, který se nenávratně mění. Tady v Cairo Montenotte se mi to nepovedlo. Ty fotografie nejsou dobré. Tak snad někdy příště, Savono.

Všechny fotografie zde.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook

Předchozí články

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
47447
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Pavel Hlavatý
Chápu. Potkat v bazénu Miss World, tak by fotky taky asi nestály za nic, ve srovnání se skutečností. I tak by spoustě lidem určitě udělaly radost. Takže žádnej stres. Pěkný to je.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace