Den D v Dunkerku

ArcelorMittal Dunkerque, válcovna pásů - Dokončovací stojany od francouzské firmy CLECIM.

Rozpřahuji ruce jako Kristus visící na kříži a v paprscích odpoledního slunce, které se začalo právě prodírat clonou těžkých olovnatých mraků, se pomalu snáším z nebe nad gigantickým závodem v Dunkerku. Bosýma nohama jemně dosedám na studený písek pláží tam, kde se tisíce vojáků kdysi prodíraly nepřátelskou palbou. Můj Den D začal a hraje k tomu smyčcový soubor Maxe Richtera.

Takhle nějak jsem o tom snil od chvíle, kdy mi jedno sobotní ráno na dovolené v Jizerkách cinknul mobil s upozorněním na příchozí zprávu přes Whatsapp. Byl to nějaký M.J, jehož jméno jsem nikdy neslyšel. Představil se jako CEO ArcelorMittal France, že prý dlouho sleduje mou práci a jestli bych mu nechtěl přijet nafotit hutě.

N-A-F-OT-I-T H-U-T-Ě

Kolik let jsem se snažil vecpat do Dunkerku a Florange? Deset? Možná třináct? A vždycky marně. Mé žádosti pokaždé skončily u té stejné baby na oddělení komunikace a přes ní nejel vlak. Jednou to byly obecné řeči o zákazu fotografování, po incidentu Charlie Hebdo protiteroristická opatření, pak koronavirus.

ArcelorMittal Dunkerque, vysoké pece - Poválečná industriální architektura.

Vzdal jsem to, prostě jsem si na to zakázal myslet. Jsou hutě, které nikdy neuvidím.

Jenže teď mi z ničeho nic píše generální ředitel celé národní divize a srdce mi buší jako o život. Děje se to. Děje se to, co by mne před lety ani nenapadlo. Něco se změnilo.

Léto se překulilo a přišel podzim. Neminul den, kdy bych na Dunkerk nemyslel.

USINOR Dunkerque - výstavba vysokopecního závodu - 60. léta, autor neznámý

Zavírám kufr a sedám za volant jako už tolikrát před tím. Francie volá. Tentokrát jinak. Poprvé nejedu jako vtěrka z Východu, ale jako čestný host generálního ředitele. Až cestou mi dochází, že vylodění v Normandii proběhlo asi o 400 kilometrů západněji a celou tu dobu jsem si to představoval poněkud fenomenálněji. Ale to už je daň za to, že je vaším otcem historik a k dějepisu jsem získal strašlivý odpor.

Vysoká pec č. 4 ční nad městem a v modravém šeru posledního světla toho dne působí ještě tajemněji. Tak je to skutečně pravda.

1000 kilometrů do ráje.

Moje osobní vylodění právě začalo.

=====

Z historie:

Plány na založení moderního hutního závodu na severu Francie byly vyústěním dlouhodobého otálení s přechodem starých technologií na kyslíkové konvertory a kontinuální odlévání.

Železárny Dunkerque byly projektem tří významných hutních společností - Usinor, Forges de la Marine a Forges de Chatilton-Commentry et Neuves-Maison, jejich kapacity pomalu přestávaly stačit rychle se měnícím trendům na světovém trhu s ocelí.

ArcelorMittal Dunkerque, vytlačovací strana koksovny

Výstavba, během které bylo vytěženo 15 milionů tun písku, spotřebovala na 450 hektarech 450 000 tun betonu a 150 000 tun ocelových nosníků.
Jako první byla v roce 1962 do provozu uvedena válcovna plechů.

Vysoké pece č.1 a č.2 byly zapáleny v roce 1963 souběžně s konvertorovou ocelárnou a válcovnou pásů (vyrobila francouzská společnost CLECIM).

V roce 1968 následovala vysoká pec č.3 a o rok později koksovna.

Zásadní navýšení výrobních kapacit nastalo v roce 1971 se zahájením provozu vysoké pece č.4, toho času největší na světě, a nové kyslíkové ocelárny s vůbec prvním kontinuálním odléváním v celé Francii.

V roce 1981 dochází ke znárodnění.

Nová koksovna byla postavena v roce 1987.

ArcelorMittal Dunkerque, válcovna pásů - Dokončovací stojany od francouzské firmy CLECIM.

V roce 2002 vzniká spojením Usinoru, ARBED a Aceralia společnost Arcelor, od roku 2006 známá jako ArcelorMittal.

Od roku 2015 se ArcelorMittal France zapojil do iniciativy ResponsibleSteel™ a postupně se připravuje na přechod k nízkouhlíkové výrobě oceli.

Kompletní set fotek je na webu.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook