Šabadalakító!

Szabadalakító Kovácsüzem, kovárna v BudapeštiSzabadalakító Kovácsüzem, kovárna v Budapešti - Práce na bucharu a manipulátor Dango&Dienenthal.

Šabadalakító, Šadalabatikó, NE!, Šabadalakító, Šabadalakító, Šadalakabitó, NE!, Šabadalakító, Šabadalakító, Šabadalakító,… Pořád si to slovo dokola opakuji, když kráčím od svého útulného hotýlku v nízké zástavbě prastarých vil. Je konec srpna a já se nacházím v centrum Budapešti, poprvé na velké expedici po roce a půl s covidem.

Šabadalakító, Šabadalakító, Šabadalakító. Vůbec mi to nejde přes ústa, ale nesmím to zvorat, ať nevypadám jako blbec.

Svěží ranní vzduch je plný cizích vůní, jako kdekoliv jinde mimo domov. Nasávám ho plnými doušky a pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem vážně po tom všem zase na cestě.

Konečně na bráně. Postarší vrátný vystrčí hlavu z budky a něco zavrčí. Teď nastala moje chvíle!

Šabadalakító Kováčůzem“, odvětím, aniž bych věděl na jakou otázku.

Plastika v areálu Ganz-MÁGAV Budapest. Plastika v areálu Ganz-MÁGAV Budapest.

K mému překvapení pokývá hlavou a závora se zvedá. Srdce se mi divoce rozbuší. Jednak jsem tohle vlastně ani nečekal, ale hlavně už teď není cesty zpět. Předstíraně samozřejmou chůzí sleduji směrovky snápisem „Szabadalakító Kovácsüzem“ a jen doufám, že se v tomhle rozlehlém průmyslovém areálu neztratím.

Po asi pěti minutách svižné chůze konečně přicházím na místo činu. Přede mnou stojí nenápadná tovární hala, jejíž účel jasně definuje sklad rezavých ingotů v popředí – kovárna Šabadalakító. Nasazuji si helmu, otevírám dveře a stoupám po prošlapaném schodišti hlavní administrativní budovy. Hned první dveře nesou nápis GENERAL MANAGER. Hluboký nádech a výdech, rozpačité zaklepání a vcházím dovnitř.

Szabadalakító Kovácsüzem, práce na bucharuSzabadalakító Kovácsüzem, práce na bucharu - Kovárna v Budapešti.

Od stolu naproti dveřím se energicky zvedne sekretářka ředitele a měří si mě podezřívavým pohledem.

Good morning, do you speak english?“, ptám se rozpačitě.

Yes, a bit.“, odpoví ještě rozpačitěji.

Polopaticky vysvětluji motivy své zastávky v Budapešti, jak jsem jim psal asi osm emailů bez jediné odpovědi a jak strašně toužím spatřit a zdokumentovat jejich kovárnu. Zdá se, že porozuměla a odchází do místnosti vpravo, ze které za pár okamžiků vychází sám generální ředitel.

Ten pro změnu nemluví anglicky vůbec, tak ze sebe ždímám poslední zbytky němčiny, kterou jsem nepoužíval snad šest let. Ale světe div se, k mému neskonalému překvapení souhlasí! Že prý s tím nemá problém a ještě mi nadšeně ukazuje historické fotky ze začátku 20. století. Tenhle člověk svou kovárnou žije a nemá potřebu jí paranoidně schovávat před světem tam venku.

A to už přichází vedoucí výroby, který sem byl mezitím zavolán, aby mne kovárnou provedl a seznámil s bezpečností. Srdečně se loučím s ředitelem a jeho sekretářkou a scházím po druhém schodišti přímo do starodávné výrobní haly s několika původně parními buchary ze začátku minulého století. Parta kovářů, tak šedesátníků v různě barevných flanelových košilích, pobíhá energicky sem a tam a něco na mně maďarsky pokřikují. Nerozumím ani slovo, což v nich jen vyvolává další a další salvy smíchu.

Szabadalakító Kovácsüzem, nahřívací pecSzabadalakító Kovácsüzem, nahřívací pec - Kovárna v Budapešti.

Vše je tak dokonalé, že mi hned nedochází jeden zásadní nedostatek – v kovárně je hrobové ticho. Až teď si všímám té naprosto elementární věci – dnes, právě dnes, probíhá generální údržba, protože poslední dva týdny byla závodní dovolená. Kovat se bude až zítra.

Po tak úspěšně rozehraném začátku na mne tahle informace působí jako ledová sprcha. Čekat nemůžu, ještě dnes odpoledne musím být v rumunské Kluži na vernisáži své výstavy a pak mne čeká dalších 12 dní putování za balkánským industriálem.

Rezignovaně odcházím a naposledy se otáčím do ztichlé haly. Byla to jen ztráta času.

Těch 12 dní v Rumunsku, Severní Makedonii a Srbsku ale uteklo jako voda a aniž jsem to původně neplánoval a už jsem touhle dobou měl být zpátky doma, opět procházím hlavní bránou a familiárně kynu na vrátného. Teď je ale všechno jinak, země pod mýma nohama se v pravidelném rytmu otřásá a už zdálky slyším dunění kladiv.

Jsem zpátky, Šabadalakító.

Všechny fotky zde.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook

Předchozí články

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
122091811
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace