Záblesk slávy v Rešici

V protokolární vile železáren ResitaV protokolární vile železáren Resita - Autorka fotografie: Ioana Ciolea

Stojím na bráně ocelárny TMK a zírám na sebe v termokameře měřící teplotu všech příchozích. 36,3C nehledě na to, jak moc tupou grimasu na monitoru udělám.
Strach z koronaviru dolehnul i sem, hluboko do rumunského Banátu.

Spolu se mnou je tu ještě můj asistent Gabriel, kurátor sbírek místního průmyslového muzea a fotografka.

Huť slaví úctyhodných 250 let od založení, tak mě konečně pozvali. S úsměvem vzpomínám, jak jsem se tu v roce 2011 motal, a ochranka mně od brány hnala sviňským krokem. TMK ARTROM Reşiţa - měření teploty

Teď je ale všechno jinak, tetka s fialovou rtěnkou nás vede přímo do kanceláře ředitele.
Káva, zákusky, firemní propisky, ale zejména helma s nápisem:

TMK
Viktor Macha
Resita 3. Septembrie

Přijet tak do Rešice před rokem 1991, to by bylo.. Koksovna za kopcem, dvě vysoké pece zavážené dopravní lanovkou vysoko nad městem, martinské pece, blokovna..
Jenže to byl tehdy úplně odlišný svět.

Situace dnes se ale víc podobá příběhu tolika jiných evropských hutí - čas vysokých pecí skončil.
Procházím okolo mohutné haly bývalé válcovny, ze které už je slyšet jen osamělé třepotání holubích křídel. Jenže tohle zlověstné ticho náhle přerušuje agresivní zaburácení obloukové pece. Rešice ještě žije.

Combinatul Siderurgic ReșițaCombinatul Siderurgic Reșița - Vysoká pec č. 2, stav v roce 2021.

A jen co projdu vraty ocelárny, začíná i být jasné, že tady bude všechno jinak.
Tma, absolutní tma, kde jediným zdrojem světla jsou vysoko šlehající plameny z pecí a z pár nazelenalých halogenů visících ze stropu. V koutě jen pár metrů ode mně si najednou jeden z dělníků zapálí kyslíkové kopí a opéká si na něm klobásu.
Co chvíli někdo zařve "Atenție!!", abych se ukryl před sprškou jisker bůhví odkud. Z jiného směru zní štěkot psů a houkání dieselové lokomotivy.

Ve svém přirozeném prostředí.


Je to až zarážející, jak diametrálně odlišné podmínky můžou panovat ve dvou stejných výrobních provozech v rámci jedné Evropské Unie. Třeba hutě ve Francii, tam se i uprdnout musíte podle bezpečnostních předpisů. Ale tady? Prostě zkuste neshořet.
Obalen prachem klopýtám z licí haly zpátky na denní světlo. Slunce už stojí na azurové obloze vysoko, v ocelárně jsem evidentně strávil několik hodin.
Ani si ze sebe nestihnu svléct potem přilepený ochranný plášť a už mi někdo do ruky podává lihovku.

Co s ní mám dělat?“, divím se.
No přece podepsat helmu.“, usmívá se kurátor hutnického muzea. „Vámi podepsanou helmu bychom rádi umístili do stálé expozice našich sbírek.“.

Všechny fotografie zde.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook

Předchozí články

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
134425
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace