Vzhůru do Pretorie a ještě dál!
Trasa Praha - Pretoria, autem - Industriální fotograf na cestách.
Tak až do Pretórie, hlavního města Jihoafrické Republiky, bych autem dojel. Z Prahy je to cesta dlouhá 12.720 km a přesně tolik jsem se letos za těmi mými hutěmi nacestoval. A jako již obvykle, vše na své vlastní náklady s nulovým ziskem. Rok 2017 přinesl 8 zemí, 14 nových hutí, 4 slévárny, 3 koksovny, 2 kovárny a rekordní počet lékařských vyšetření a spolykaných prášků, které mne po celkovém vyčerpání v Rusku zbytkem roku provázely. Nelituji ale ničeho.
Duisburger Kupferhütte, DK Recycling Duisburg (zima 2017) - Hutník u vysoké pece.
Hned zkraje roku jsem se vypravil do "úrodného půlměsíce" těžkého průmyslu, který tvoří oblasti Lotrinska, valonské části Belgie a německého Porúří. Jaro pak bylo ve znamení cesty po ruských hutích východně od Moskvy a západně od Petrohradu. Krátce před létem jsem absolvoval nečekaně podnětnou expedici na Balkán, část léta strávil s rodinou v jižní Itálii a na podzim jsem si nemohl nechat ujít pravidelnou návštěvu Polska. Největší radost mi ale udělal úspěšně dokončený dokument "Jít za svým snem" o mém bídném díle, odvysílaný na ČT Art. Má to smysl, teď už nelze přestat.
Byl to dobrý rok, plodný. Stejně jako těch deset předchozích. S každou další zdokumentovanou hutí zažehávám plamínek naděje, že mi pod rukama vzniká něco velkého, objektivně neopakovatelného. Jen tu publikaci, o které se mi už několik zdává, se mi zatím vydat nepodařilo. A podle všeho výhledově ani nepodaří. Svět uhlí a oceli se mění, metalurgické PR se mění. Za těžkou práci potem se lesknoucích hutníků ve žluto-oranžové záři rozžhavené strusky se některé hutní podniky začínají stydět. Představa primárního zpracování nerostů a kovů, esenciálního odvětví lidské činnosti sahající až do doby pravěké, se stává pro moderní společnost nepřijatelná. Člověk byl přece stvořen pro čistou práci v klimatizované kanceláři, do které dnes a denně dojíždí autem. Autem tam a autem zpátky ano. Kouřící, tisíckrát odfiltrovaný komín ale ne. To je přece něco nemyslitelného.
A víte co? Kašlu na to! Kolikrát jsem jen slyšel, jak velký zájem o knihu ten či onen má, ale "sežeňte si peníze!". Jen dvě firmy z těch několika stovek oslovených byly ochotny projekt podpořit. Ale než se pořád dokola před všemi těmi finančními, ekonomickými, investičními a bůhví jakými řediteli a experty na komunikaci, konzultanty a specialisty vztahů s veřejností ohýbat a poníženě žádat o sponzoring, vynaložím raději všechny své síly a prostředky na další cestování a dokumentární práci.
Kašlu na to, protože svět tam venku nepočká. Tam venku totiž stále duní další stovky hutí, sléváren, koksoven a dolů, které je prostě nezbytně nutné zdokumentovat. Až jednou vydechnou poslední vysoké pece a mnozí se budou ptát, co se vlastně v těch rezavých monstrech odehrávalo za mystérium, někdo třeba korpus mé práce docení.
Lidi, nenechte se udolat a tvořte! Protože jak jednou poznamenal Albert Einstein:
"Nemáš-li sílu abys hořel a světlo šířil, alespoň nezacláněj".
Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook
Železárny Kosaya Gora u města Tula, vysoké pece (jaro 2017) - Косогорский Металлургический Завод
S kamarádama fotíme doly, taky už toho moc nezbývá, protože je to přece fuj.
Komunita montanistů i urbexu má k tomuhle blízko, myslím že cílovka na 500-1000 kousků opravdu fajnové technicko-art publikace by se jistě našla.