Slantsy, o pár let pozdě

Zavod Slantsy, koksovna u estonských hranic - Завод Сланцы

Slantsy, ta podivná koksovna mě na satelitních mapách trýznila dlouhé roky. Krásná, atypická konstrukce sypných bunkrů a šesti baterií v giganticky ruském měřítku, obklopená lesem těžních věží na dobývání ropných břidlic slibovala mnohé - až na jeden háček, polohu. Slantsy leží na estonsko-ruské hranici zhruba tři hodiny jízdy z Petrohradu a tam jsem posledních pár let zrovna cestu neměl. Navíc mi chybělo to nejdůležitější - povolení ke vstupu. Vlastně mi chyběla jakákoliv odpověď na mé dokola se opakující žádosti. Závod Slantsy prostě mlčel.

Na začátku tohoto roku se ale ledy nečekaně pohnuly. Když jsem na někdy v lednu plánoval další výpravu do západního Ruska, poprosil jsem svého asistenta v Moskvě o jeden nezávazný email tímto směrem. A světe div se, odpověď přišla okamžitá a kladná, můžeme přijet ihned!

Po několika navštívených hutí v tulské a nižněnovgorodské oblasti tak sedáme na vlak z Moskvy a vyrážíme do Petrohradu. Cesta je nečekaně pohodlná a ruskému "pendolinu" Sapsan zabere celá trať necelé čtyři hodiny. Za oknem se rychlostí kolem 200km/h míhají nekonečné březové háje a temně se lesknoucí jezera pod ocelovou oblohou téhle řídce obydlené části Ruska. Petrohrad nás vítá sněhovou bouří, na parkovišti před hlavním nádražím už čeká sedan z půjčovny. Teď už nás čeká ta náročnější pasáž. Moderní dálniční obchvat kolem Petrohradu se jen kousek za městem náhle mění v záplatovanou okresku lemovanou dřevěnkami v severském stylu.

Jako již mnohokrát při mých expedicích do Ruska, jsme opět v monotónní krajině nikoho. Zapomenuté vesnice na konci světa, zchátralé kolchozy a lány bolševníků velkolepých, sebevědomého a prudce alergického plevele, který za mého dětství hojně rostl v okolí Karlových Varů. Zde v Rusku neblaze proslul v padesátých letech, kdy ho jeden nejmenovaný soudruh začal přidávat kravám do potravy, když je ho všude tolik a zadarmo. Poté, co mimoděk vyhubil celé dva kravíny, se od sklizně opustilo.

Jak se blížíme estonské hranici, přibývá dvojjazyčných názvů vesnic; Onstopel´, Tikopis´, Kingisepp nezní úplně rusky a člověk zde v jemných konturách pociťuje i lehký závan Západu. Už jen 10 kilometrů a jsme ve Slantsích. Po tolika letech snění... Jak asi probíhá hašení ropných břidlic? Jaké výhledy se otevřou ze sypných bunkrů? A těch šachet kolem.. nebudou nakonec dva dny málo?
Asfaltka lemovaná tajícím sněhem se táhne kolem úbočí zarostlé hald. Po nějaké době se konečně otevírá tolik očekávaný výhled. Nejdřív jeden komín, druhý, hned zatím třetí a čtvrtý.. ale něco tu nehraje, něco je špatně. Mrtvé komíny bez kouře. Mrtvé oprýskané komíny. Přes zamžené přední sklo si začínám prohlížet zbytek závodu. Sypné bunkry tu jsou, baterie i jednotlivé komory také stojí. Vše se zdá v pořádku. Ale až teď si všímám! Jeden celý pásový přepravník vedoucí do severní věže leží zřícený v troskách na jedné z baterií! Ten závod je už roky opuštěný!

Zavod Slantsy, koksovací baterie - Завод Сланцы

Nechápu to, povolení máme, s vedením jsme mluvili ještě před pár dny po telefonu. Že je závod v rozvalinách se nikdo nezmínil.. Rozpadající se betonkou se kodrcáme k závodu. Několikapatrová budova ředitelství má zabedněná okna, opuštěné parkoviště porůstá suchou trávou, socha horníka před vstupem se pomalu drolí na prach. Na hlavní bráně se máme hlásit v deset, máme ale takový divný pocit, že jdeme o několik let pozdě.. Ve vrátnici nás skutečně očekávají a jako by se nic nedělo, vcházíme po krátkém bezpečnostním školením do areálu. Provází nás paní Nataša, vzorně oblečená do firemní kombinézy a přilby. O tom, že by koksovna nefungovala, nepadne ani slovo. Není to poprvé, co si v Rusku připadám jako v nějakém zvláštním surrealistickém filmu. Až teprve po několika mých rozpačitých dotazech se dozvídám, že výroba zde byla ukončena už v roce 2013. Tuto "bezpředmětnou" skutečnost nám předem nesdělili jenom proto, že jsme se neptali...

Pořizuji pár snímků ze schodiště u baterií. Z vrzající lávky působí závod i přes svou opuštěnost stále majestátně. Celý areál tu mám jako na dlani. Až teď mi dochází, že z šachet, na které jsem se také tolik těšil, zbylo jen pár blíže neidentifikovatelných skeletů. Těžní věže jsou dávno pryč. Těch hodin strávených plánováním, těch ujetých kilometrů pro tohle? Dříve bych asi zuřil, ale po strastech, které mne provázeli při mé první cestě na Ural se tomu už jen usmívám.

Mračna na západě se opět stahují a podle ledového vichru se blíží další sněhová přeháňka. Z ničeho nic se z nejbližšího komínu utrhne obrovský kus betonu a zřítí se jen pár metrů vedle mého asistenta čekajícího dole. Oba zkoprnělí hrůzou na sebe nevěřícně zíráme, načež naše průvodkyně Nataša jen suše utrousí: "Oсторожно."...

Zavod Slantsy, drolící se socialistický realismus před budovou ředitelství - Завод Сланцы