Moskevský koks

Mechel Moskoks, uhelná věž koksovny - Příklad ryzí industriální architektury poválečného Sovětského svazu.

Moskva. Nikdy jsem to město neměl rád. Přelidněná, neutěšená, špinavá díra uprostřed nekonečných březových hájů a bažin hemžících se miliony larev komárů. Mé půjčené Hyundai vyrobené ve Vladivostoku hrká po záplatované jižní spojce s pěti pruhy, na kterém doprava kolabuje i v sobotu ráno a stále stejné, hněvem zkřivené tváře řidičů zuřivě zírají a hrozí zaťatou pěstí za zamlženými okny oprýskaných žigulíků a naleštěných bavoráků nejvyšší třídy. Patnáct kilometrů v zácpě lemují gigantická sídliště a monstrózní bloky výtopen z osmdesátých let.
Kdesi za horizontem stoupá v pravidelných intervalech k vymetenému nebi hustý bílý dým.
Koksovna na periferii Vidnoe, Moskoks.
Zvláštní místo pro výrobu koksu, když nejbližší uhelný důl je vzdálený zhruba tisíc kilometrů jižně v Rostově na Donu. Ale holt pokyny jsou pokyny, v Moskvě se zkrátka koks vyrábět bude a plán pětiletky splníme.

Mechel Moskoks, koksař uklízí komoru po vytlačení koksu - Мечел «Москокс», Московский коксогазовый завод

A tak stojím po 66 letech od vytlačení prvního koksu na bráně a čekám na průvodce. Takový starý, tabákem čpící úderník v umolousané košili a saku, které ze skříně vytahuje snad jen na den Pabědy. Chvátá, pořád chvátá, na nic není pořádně čas. Do auta, ven, tady máme sklady uhlí z Kuzbasu, nasedat, k baterii, rychle, budou zavážet novou komoru, nestoupej na ty kovové poklopy!, do auta, tohle nefoť, už jenom dvacet minut! Hlavním bodem dne je oběd, který nesmí zmeškat a na který mne vlastně ani nikdo nezve.
Pár fotek a už jsem zase na tom nekonečném moskevském obchvatu a mířím hlouběji na východ, hladový, v šatech čpících sirovodíkem. Čeká mne sedm hodin dlouhá cesta krajinou nikoho až do daleké Vyksy. Ale o té až někdy příště.
Těch pár snímků z koksovny Moskoks zde.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook