Donbas, skutečná průmyslová krajina
Nikitovskij rtutnyj zavod, Gorlovka - industriální architektura
Psal se rok 2012 a já se trmácel dodávkou tři dny na východ. Cíl byl jasný - legendární donětská uhelná pánev, Donbas. O tom, že se zde nachází uhlí, se vědělo již od roku 1721. První doly se ale otevřely až na konci 19. století s rozšířením železniční sítě. Z ryze zemědělského regionu se tak záhy stala hlavní průmyslová základna Sovětského svazu, těžba uhlí zde za nedlouho dosahovala celých 87% celé ruské produkce. Tento trend přečkal občanskou i obě světové války a trval až do 70. let minulého století. Rozpad SSSR pak znamenal jen další útlum těžby.
I tak patřil Donbas v době mé návštěvy k největším uhelným pánvím v Evropě s téměř 150 činnými doly. Toto výsadní postavení bylo ovšem krutě sraženo doznívajícím rusko - ukrajinským konfliktem. Podle nejčernějších odhadů zůstalo v provozu pouhých 7 dolů.
Již v roce 2012 na mne působila celá oblast Horlivky, Donětsku a Jenakijeva nesmírně beznadějně. Staré doly pamatující éru první stalinské pětiletky se surově zařezávaly do dávno odumřelé krajiny zvrásněné nekonečnými haldami a těžními věžemi. Na místech zrušených šachet vznikaly ilegální výkopy, tzv. "kopanky", ve kterých propuštění horníci dolovaly poslední zbytky uhlí. Klopýtali jsme po umělých horách hlušiny a skrývali se před všudypřítomnou ochrankou.
To vše ale změnila válka. Není cesty zpět. I kdyby snad přes rok trvající konflikt přeci jen definitivně utichl, silně zaminované oblasti činí další návštěvu této skutečné průmyslové krajiny a dost možná i poslední krajiny svého druhu v Evropě nemyslitelnou.
Předchozí články
- železárny EVRAZ NTMK
- Serov, vysokopecní klenot severního Uralu
- tradiční ruční válcovna v Zawierci
- URAL, cesta na špatnou stranu světa (část II.)
- Aperam Châtelet