Dvakrát a dost

Mechel Čeljabinsk, vysoké pece - Челя́бинский металлурги́ческий комбина́т (ЧМК)

Gigantický hutní kombinát v jižní části Uralu se nedobýval lehce.

První pokus skončil debaklem, druhý poloviční výhrou.

Stalo se to takhle.

Píše se rok 2013, všechno to tenkrát vypadalo tak jednoduše. Za Ural? Jasně! Na dva týdny a zdokumentujeme všechny hutě! Příznivé odpovědi chodily až nečekaně snadně. Ředitelkou PR ruské hutní společnosti Mechel byla tehdy nějaká paní Lavrentěva (souhlasím, jména není fér veřejně přetřásat, ale některá si to prostě zaslouží). Ruska v nejlepších letech s perfektní angličtinou a tahem na bránu. Fotografická dokumentace hutí v jejich holdingu jí okamžitě nadchla, entuziasmus z ní jen stříkal. Všechno domluveno, předražené letenky zabookovány.
Je pátek kolem druhé odpoledne, cestovní horečka jak blázen, v neděli mi to letí a v pondělí už na huti v Čeljabinsku.

Mechel Čeljabinsk, odpich v železárnách - Челя́бинский металлурги́ческий комбина́т (ЧМК)

Když tu náhle telefon s ruskou předvolbou. Lavrentěva...
Mluví zaraženě a pomalu. Že se strašně omlouvá, ale že tu naší návštěvu právě (vstupy jsme zařizovali s měsíčním předstihem) probírala s generálním ředitelem a že to všechno smetl ze stolu. Návštěvu Čeljabinské hutě ruší s okamžitou platností.

Hotovo. Tečka. Jen vztek a beznaděj.

Uběhlo pět let, za tu dobu jsem byl v Rusku šestkrát. Mechel se dostal na seznam sprostých slov, prostě jsem si o něm zakázal přemýšlet.

Čeljabinské železárny v roce 1957 - Челя́бинский металлурги́ческий комбина́т (ЧМК), fotograf neznámý

Ani nevím, co mě to v létě loňského roku napadlo, ale najednou jsem byl na hlavní stránce Mechelu v sekci Kontakty. Lavrentěva už tam nepracuje, její místo vzala nějaká Xenia.

A dál už se to odvíjí podle stejného scénáře. Projektem je nadšená, domlouváme termín, že prý musím navštívit i jejich závod v Běloretsku, všechno zařídí.

Je teplý zářijový den a já vážně čekám na bráně v Čeljabinsku, vyšlo to. Fakt to vyšlo. Program je tak intenzivní, že není čas ani na oběd. 7 hodin v železárně, po které jsem tolik toužil. Vysoké pece, konvertorová ocelárna, válcovny plechů, profilů i drátů. Všechno.

A kde je to poloviční vítězství, ptáte se?

Autorizace fotografií zabrala Mechelu půl roku. Půl roku se dnem i nocí scházel vrcholný management, aby rozhodl, které fotografie lze ukázat světu. A nebo se na to jednoduše vybodli.

Mechel Čeljabinsk, na ocelárně - Челя́бинский металлурги́ческий комбина́т (ЧМК)

A půl roku dumání vyústil v to, že ze 65 fotografií mi pustili sotva třetinu.

Ale čert aby to vzal. Přišel jsem, viděl jsem, zdokumentoval jsem. Že ten proces trval pět a půl roku a stál mě všeho všudy něco přes čtyřicet tisíc, vlastně nevadí.

Když hutě miluješ, není co řešit. Všechny fotky zde.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook