Kovárna za Uralem

Kovárna za Uralem, závod protiběžných bucharů - Industriální dědictví sovětského svazu.

Za Uralem je právě chladné říjnové ráno, paprsky slunce probleskují zlátnoucím listí všudypřítomných bříz a z hal před námi se ozývá pravidelné dunění. Jdeme svižným krokem, tempo udává zaměstnanec ochranky v typicky ruské, modro-černé maskáčové uniformě. Dunění s každým dalším metrem sílí a po otevření prvních dveří se mění v ohlušující rámus.
Jsem v kovárně Uralskaja Kužnica, několik tisíc kilometrů od domova.

Bez těch špuntů do uší, které jsem vyštrachal kdesi v hlubinách báglu a které mám ještě z jedné německé válcovny trub bych se tady asi zbláznil. Vůbec nechápu, jak tady někteří kováři bez chráničů sluchu vydrží.

Kovárna za Uralem, největší buchar v Evropě - Industriální dědictví Sovětského svazu.

S každým úderem bucharu mi statik o pár milimetrů poskočí. A těch bucharů je tady nesčetně. Tohle je přesně ten důvod, proč nemám focení v kovárnách rád. Ostrý záběr mám tak jeden z deseti.

Kováři soustředěně mlčí a dorozumívají se jen posunky. Jediný kdo křičí, je naše průvodkyně. Samé „OSTOROŽNO, OSTOROŽNO!“.
Neposlouchám jí. Jako břitva ostré a žhavé okuje mi prolétávají kolem hlavy při každém ohlušujícím bouchnutí kladiva, ale na bezpečnost takhle hluboko v Rusku prostě není čas.

Všechny fotografie zde.

Kovárna za Uralem, práce na bucharu. - No není ta činná fabrika lepší než nějakej urbex?