Německá katarze

Haus der Fotografie, Husum - Přesně tady naleznete mou výstavu s názvem Industriekultur.

Poprvé od vypuknutí covidu do Německa a poprvé ne za hutěmi.

Zvláštní rok. Kdyby mi vloňském lockdownu někdo řekl, že budu mít letos hned čtyři výstavy, z toho tři zahraniční, asi se jen trpce usměju pod rouškou. Jenže ono se to vážně děje.

V lednu se mi ozval nějaký pan Detert, že prý v severoněmeckém městečku Husum otevírá galerii a rád by tam jako vůbec první výstavu představil mé bídné dílo. Neotálel jsem ani vteřinu. Na Západ od nás jsem ještě nikdy nevystavoval a tohle je hozená rukavice.

Přešlo jaro a další lockdown a já vyrážím trochu nesvůj na dalekou cestu na Sever. Fotografie jsem poslal napřed kurýrem a už prý visí. Na mně zbývá jen výstavu s příhodným názvem INDUSTRIEKULTUR oficiálně zahájit. Po dlouhých diskuzích jsme s kurátorem vybrali na 64 fotografií z let 2008-2020 a vedle klasických snímků z hutní výroby je součástí setu i několik fotek průmyslových zátiší a dělnických portértů.

Jak se blížím hraničnímu přechodu, sevře mne nejistota. Jak by mi bylo doma dobře, v teplíčku.. Vždyť jsem tudy jel tolikrát… Ten rok a půl dřepění doma se podepsal.

Ale obavy rychle mizí a s přibývajícími kilometry se dostavuje pocit euforie. Konečně venku, konečně! Co chvíli míjím známé odbočky a rozmazaný svět za okny auta se zase zdá být na chvíli jako dřív.

Haus der Fotografie, Husum - Konverze průmyslové architektury ve výstavní síň.

Freital, jaká nádherná ocelárna. Ale kolik je to jen let, co jsem tam byl? Snad 7?

Riesa, další huť..

Halle, tady začíná oblast draslíkových dolů, znám je všechny. Vdeštivém oparu se vpravo rýsuje bělostná těžní věž dolu Bernburg.

Morsleben, úložiště jaderného odpadu.

Salzgitter, takových vzpomínek, když jsem kdysi během návštěvy železáren odmítnul prohlídku ocelárny stím, že interiéry nedělám. Debile, od té doby jsi povolení nedostal a co bys za to dneska dal..

Konečně Hamburg. Mezi nahuštěnými jeřáby v přístavu se mihne vysoká konstrukce pece MIDREX společnosti ArcelorMittal. Tak strašně jsem se tam zase chtěl podívat, ale těsně před odjezdem mi napsali, ať to zkusím za rok. Prý covid restrikce. Po kolikáté jen tohle letos slyším? Všechny výstavy bych tomu obětoval, jen abych zase mohl pokračovat ve své dokumentární práci. Všechny. Jenže tenhle rok, zdá se, bude zase stejně na prd jako ten předešlej.

Odbočka na Husum, konečně.

Provoz postupně řídne, nečůral jsem do Magdeburgu, ale těch posledních 150 kilometrů ještě musím vydržet. Zahájení výstavy je v17:00, bude to jen tak tak.

16:58, měchýř před prasknutím, zastavuji před galerií. Vylezu z auta a ovane mne silný poryv svěžího, slaného větru. Vůně ciziny, která mi tak šíleně chyběla, mi jitří smysly a ve vteřině probouzí tisíce vzpomínek ze všech mých cest.

Na vernisáž dorazilo pár místních, prostor je to ale nádherný. Kurátor galerie, letecký instruktor vdůchodu, si pronajmul bývalou správní budovu obilných sýpek vpřístavu a vytvořil z ní alternativní výstavní prostor a fotografický ateliér v patře. Haus der Fotografie nelze minout, nachází se přímo mezi městem a mořem. Jiná cesta kněmu nevede.

Asi po dvou hodinách všichni odešli a zůstávám v galerii sám. Krátká procházka kolem zakaleného mořského břehu s bahnitou pláží, rackové a bečící ovce.

Haus der Fotografie, výstava Industriekultur - Galerie v zapadajícím slunci.

Spím na tvrdé, vojenské, rozkládací posteli v ateliéru. Ráno kafe s panem Detertem a uklízečkou, které z té její šlesvické němčiny nerozumím ani slovo. Na dlouho cestu zpět mi dávají jídelní box narvaný bramborovým salátem, karbanátky, obloženými chleby a banánem. Loučení je upřímné a dojemné. Tolik zájmu a pozornosti nějakému fotografovi z Čech. Mám co dělat, abych nedal najevo hluboké pohnutí.

Nespěchám, ani vlastně není kam. V ospalém sobotním ránu si vychutnávám každý kilometr dokonalé asfaltky táhnoucí se tam na jih. Kolem mne jen záliv, sytě zelené louky a stovky větrných elektráren. Jsem sám 800 kilometrů od mých nejdražších, sám po takové době pryč od všeho, pryč od covidu, distanční výuky, antigenních testů a opakovaném rušení všech plánů.

Projíždím Hamburg a vydávám se na další nekonečnou cestu za svou rodinou, která už na mne čeká na prázdninách vJizerkách.

Zase ta ocelárna v přístavu a jedna známá odbočka za druhou. Jako bych se teď vracel zpátky časem a ze všech stran na mne doléhají vzpomínky na ten jednoduchý svět před tím.

Bremen, obří huť, kam mne nikdy nepustili.

Peine, kam jsem povolení měl, ale covid.

Zase ty doly na draslík kolem..

Najednou v rádiu začne hrát Kari Jobe se svou písní Steady My Heart a než se kytarové riffy dostanou k refrénu, vyhrknou mi slzy. S další slokou už se přestávám kontrolovat a za volantem propukám v usedavý pláč. Hlavou mi víří všechny ty neuvěřitelné cesty, za kterými možná koronavirus udělal definitivní tečku; všechny hutě a doly, jejichž odchody jsem z karantény bezmocně sledoval. Vzpomínky na Jeppa a jeho zámek u řeky Mázy, u kterého jsem přespával na své první cestě do Belgie a který rok poté podstoupil eutanázii, protože ho rakovina sežrala za živa. Na Gríšu, nadprůměrně talentovaného malíře z Krivoj Rogu, který zemřel tak zbytečně a tak brzy. Nad trpkým koncem hlubokého přátelství s Uwem, který mne toho tolik naučil. Nad expedicemi, které jsem musel kvůli pandemii pohřbít.

Brečím nad vším, nad čím jsem brečet zapomněl. Anebo to nějak přestal umět.

Nevím, kolik kilometrů takhle uteklo. Oči mám rudé a opuchlé, ale tam uvnitř se dostavuje absolutní klid a uvolnění. Asi to bylo třeba. Dochází mi, že jsem nebrečel několik let. Je to téměř úplně nový vjem.

Šedivá obloha se trhá a v dálce se začíná rýsovat Ještěd lesknoucí se ve zlatavém večerním světle. Se ženou a dětmi se vítám, jako kdybychom se neviděli roky.

Usínám se zvláštním a dlouho nepoznaným pocitem smíření.

Ještě tu samou noc mi v mobilu cinkne zpráva. Píše generální ředitel jedné nadnárodní společnosti, že už dlouho sleduje mojí práci a jestli mu nechci přijet nafotit jeho hutě v západní Evropě.

Západ slunce nad Severním mořem