Sbohem, Gríšo...

Grigorij Ivaščenko: Neviditelná záře rudných ložisek - olej na plátně, 2010

Na haldách krivojrožských, tam jsme sedávali...

Grigorij je po smrti. Dobrý přítel, bohém a jeden z nejtalentovavějších malířů současné Ukrajiny zemřel ve svých nedožitých 29 letech. Stalo se tak nedávno po akutním zánětu mozkových blan.

Grigorij se narodil v roce 1989 v Krivoj Rogu, těžce průmyslovém městě na východní Ukrajině. Vzdělání se mu dostalo nejdříve na střední umělecko-průmyslové škole. Státní pedagogickou univerzitu pak absolvoval s vyznamenáním na fakultě umění (obor reklamní design).

I přes jeho mladý věk se poměrně záhy stal součástí národní kulturní identity a to zejména díky neotřelému způsobu interpretace industriálního prostředí jeho domoviny. Ovlivněn byl zejména konstruktivismem raného 20. století a pointilistickým způsobem nanášení barvy na plátno. Vlastní styl, kterým se tak brzy vymanil z proudu východoevropského malířství, nazval technogenický impresionismus.

Ten poprvé prezentoval na souborné výstavě v roce 2009 neosoucí název "Ve stopách lidstva". Zde se snažil prozkoumávat "technosféru" (čili industriální a technický aspekt života) a její vliv na osobnostní, sociální a environmentální stránky reality.

Grigorij Ivaščenko: Kouře jeřábových závodů - 2010, olej na plátně

Další významná výstava se uskutečnila o 3 roky později a nesla název "Aonesis", vek teré Grigorij hlouběji rozpracovává téma fenoménu industriálu. Jak sám říká, lidstvo vstřebalo funkce Boha a stalo jeho součástí poté, co vytvořilo druhou přírodu - zemskou technosféru. A právě tento fascinující proces tvoření a ničení lidmi vytvořené sféry, zachycování energie opuštěných prostor, se stal pro Grigoriho hlavním motivem jeho mnohých olejomaleb.

V jeho rodném Krivoj Rogu jsem ho navštívil dvakrát během mých nezapomenutelných cest na Ukrajinu. Je až zarážející, v jak nuzných podmínkách tak talentovaný člověk žil a tvořil. Jedna místnost s prkenou postelí bez matrace naproti policové stěně prohýbající se pod nesčetnými nataženými plátny a společná chodba s žalostným plynovým vařičem byla jediným umělcovým útočištěm v rozpadající se chruščovce na kraji města, jen dva bloky od šachty Gigant.

Společnost mu dělala černá kočka a družka Lera, která byla vůbec tou nejpůvabnější Ukrajinkou, jakou jsem v životě poznal. Neustále zasněná, skoro až étericky průsvitná, jakoby z jiného, lepšího světa.

Největší radost mu vždycky udělala láhev Absinthu, kterou nebylo na Ukrajině možné sehnat. Nikdy mu nevydržela dlouho. Po celém dni na haldách, které znal jako své boty a po kterých jsme nachodili desítky kilometrů, byla skoro prázdná.

Ti nejlepší z nás prý odcházejí jako první a Grigorij se stal jedním z nich.

Jeho dvoumetrový obraz s věnováním, který mi visí nad gaučem a který se každé návštěvě tolik líbí, mi ho bude navždy připomínat.

Grigorij Ivaščenko: Trehtrube - olej na plátně, 2011