Čtvero hutních období

Industeel Charleroi, válcovna plechů Kvarto

Doporučený poslech ke čtení:

Už žádný Rusko!

Aspoň jeden rok žádný Rusko; už si od té bídy, přebujelé byrokracie, žalostných sídlišť, všudypřítomné lži a vodkou promořených sekuriťáků potřebuju aspoň na jeden rok odpočinout. Poslední léta jsem jezdil na Východ až příliš často. V příštím roce jen Západ.

Asi takhle nějak jsem vstupoval do roku 2019 a když se teď, na jeho sklonku za ním ohlížím, svému předsevzetí jsem dostál dokonale.

Jako netrpělivý zemědělec, který nečeká příchodu jara a zasévá do zmrzlé půdy bez ohledu na panující podmínky kolem, jsem i já začal s rozesíláním žádostí zavčas. Leden se ještě ani nepřehoupnul do své druhé poloviny a povolení ze západních hutí se už začaly podezřele rychle hromadit.

Je konec února, venku líně poletují vločky sněhu a děti se ptají, kdy už pojedeme sáňkovat, ale já místo toho vyrážím na svou první západní expedici v tomto roce. Plán je trochu divoký, ale jinak to prostě nešlo. Nejdřív napříč Německem přes pár sléváren a válcoven, pak víkend v Belgii a několik dní ve Francii s přejezdem až do Lyonu a zase zpátky přes Německo a dalších pár hutí.

Expedice Fr-Be-D 02-2019 - Hutě - cesta tam a zase zpátky.

Kdyby mi hned první večer nevyskočil můj nejpoužívanější a vlastně i nejdražší objektiv z brašny, byla by to docela hezká expedice. Takhle mne stála o jednu opravu (21.000,-) a jedno vypůjčení stejného objektivu podobu cesty (9.000,-) víc.

No co naděláš... ale když se teď zpětně přehrabuju tou haldou fotek, stálo to za to.

Cockerill-Sambre Ougrée, Lutych - Belgická vysoká pec na sklonku zimy.

S harddiskem plným západních hutí a kapsou prázdnou ale bylo třeba plánovat dál, tři čtvrtiny roku jsou teprve přede mnou.

Březen jsem věnoval několika cestám do Ostravy, kde ve spolupráci s Národním památkovým ústavem dokončujeme kompletní fotografickou dokumentaci Nové Huti. Protože nikdo neví, co s sebou přinese plánovaný indo-indický obchod a hutě je dobré fotit ještě za živa.
Ale to už byl duben a zimní setba začala přinášet své nečekané plody. Po Velké Británii jsem toužil celé roky, ale nikdy mi nebylo dáno tuto bájnou průmyslovou zemi navštívit.

A světe div se, blížící se #brexit asi prolomil ledy. Povolenek se mi sesypalo tolik, že jsem si dokonce mohl vybírat. Navíc přišlo i pozvání od jedné slévárenské skupiny, která mne oslovila s přáním vytvoření fotografické prezentace jejich firmy. Náklady na cestování mám tak pokryté, netřeba déle čekat.

Expedice Brexit 05-2019 - Orientační itinerář mého britského putování.

Ty dva týdny za Lamanšským průlivem si pamatuju jen jako záblesky naprosté extáze způsobené přemírou kozlíkových těžních věží, malebných dělnických kolonií, britské angličtiny, kterou jsem zprvu vůbec nechytal a těch majestátních hutí. Království mne přijalo věru královsky.

Velká Británie byla famózní. Fotografie z těch mnoha provozů, které jsem měl tu čest navštívit, zpracovávám doteď. Dá-li Johnson a Bůh, příští rok jedu zase.

Tata Steel Port Talbot - Velšská vysoká pec na jaře.

Teplé jaro přešlo pozvolna do ještě teplejšího léta. Nic jsem nechystal, nic jsem neplánoval. Těžištěm roku se totiž neplánovaně stalo září, kdy se nám mělo narodit, pravda trochu neočekávaně, náš třetí potomek.

Ale tajemné dunění vzdálených hutí ke mně doléhalo stále hlasitěji a postupně přehlušilo i novorozencův pláč.

Liberty Steel Ostrava - České vysoké pece v létě.

Šestinedělí ještě ani neskončilo a já zase stál, tak jako již mnohokrát před tím, na zešeřelé chodbě našeho domu a loučil se se svými nejdražšími, kterých tam bylo poprvé o jednoho víc.

Jenže já musel. Nejsevernější železárna na světě mi totiž konečně řekla ANO a té se neodmítá..

No a když už do Švédska, to bych si tam rovnou mohl dokončit pár dalších hutí... a šachet. Oni to doma přece pochopí, musí.

Expedice Sever 10-2019 - Mapka mé třetí cesty do Švédska.

Nastal listopad a já slíbil, že už mám letos vybráno. Jenomže pak jako na potvoru začali v Polsku bourat jeden důl a ten přece nemůžu nechat nezdokumentován! A jen jednu kovárnu cestou, ze které byly nakonec dvě (jedna na Slovensku, což je skoro na trase).

A tak tu teď sedím shrben nad klávesnicí a vzpomínám, co že se to všechno dá vlastně za jeden rok stačit.

5 kováren, 6 sléváren, 8 válcoven a 10 hutí napříč osmi zeměmi. Celkem 14.943 kilometrů.

SSAB Luleå - Laponská vysoká pec na podzim.

A to jsem vlastně zapomněl, že byla má výstava HUTĚ / THE MILLS instalována ve třech dalších městech a na sklonku roku jsem ještě stačil vydat limitovanou edici mé fotoknihy, po které se jen zaprášilo.

Asi to byl dobrý rok. Víc takových.

Žádný Rusko, mise splněna.

Žádost o povolení fotografické dokumentace železáren v Novokuzněcku jsem odeslal předevčírem.

Björneborg Steel, u vakuové pece - Podzim ve švédské ocelárně.