Do ráje a zpět

Ferriera di Servola, jedenz posledních odpichůFerriera di Servola, jedenz posledních odpichů - Vysoká pec č.3, Železárny Terst.

Vystupuju z auta a vrávorám domů. Je něco málo po půlnoci, smrdí ze mě huť tak, že ani pes mě nevítá. Ve sprše zavírám oči a před sebou vidím jen tu nekonečnou dálnici na cestě z Terstu do Prahy. V kufru ještě leží okoralá pizza ze včerejška.

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Fakt jsem to dal.

Je to vlastně úplně paradoxní. Kdyby mi na začátku tak slibně rozjetého roku někdo řekl, že neplánovaný výpad do severní Itálie a zpět bude mou první a poslední expedicí v tomhle roce, asi bych jen kroutil hlavou.

Na začátku roku nám všem bylo do zpěvu. Že se něco blíží nikdo netušil. Plány, velký plány jsme na tenhle rok měli. Každý z nás.

No a v lednu se od jednoho svého příznivce (vysokopecaře v Terstu) dozvídám, že jeho milovaná přímořská železárna na jaře končí.

Ferriera di Servola, huť ve městěFerriera di Servola, huť ve městě - Vysoké pece již pohasly.

Kolikrát jsem jen projížděl kolem a lačně na ní z dálnice koukal. Jednou jsem tam dokonce zastavil a na blind se vypravil na vrátnici, že z toho třeba něco kápne.

Nekáplo, jazyková bariéra byla příliš silná a ochranka příliš ozbrojená.

Od té doby jsem rozeslal desítky žádostí, ale nikdo neodpovídal. Uběhlo pár let a situace si žádala něco víc. Železárna v Terstu měla před sebou pár posledních měsíců života a z výrobního provozu neexistovala jediná fotka. Ferriera di Servola chtěla odejít do zapomnění.

Rozhodil jsem tedy kontakty do všech světových stran a od kolegy z hutního institutu v Belgii přišla zanedlouho nadějná zpráva – zná se s ředitelem železáren v Terstu. Ha!
A pak už věci nabraly nečekaný spád. Byl začátek února a mrtvou mediální sezónu živily jen zvěsti o nějaké chřipce v Číně. V záplavě mailů týkajících se připravovaných expedic na jaro na mne ale najednou vyskočila zpráva z Itálie – „Vedení společnosti Arvedi Vaši žádost schválilo, přijeďte.“ Ano!!! Já a Sergio, vysokopecař z Terstu.

Vysokopecní závod měl definitivně vychladnout na konci března. Jenže to už mám být na hutích v Anglii, je tedy třeba vyrazit hned.

A tak se i stalo. Je 19. února 2020, 6 hodin ráno a já nasedám do svého auta s navigací nastavenou na Terst. 8 hodin nedočkavé jízdy uteče jako voda a najednou stojím přesně před tou samou vrátnicí, ze které mne před lety vyhodili. Teď je ale všechno jinak. Ochranka se usmívá a rukou naznačuje, ať jdu dál.

Co se dělo dál ze všeho nejvíc připomínalo scénu z nějakého laciného filmu o posmrtném životě a všechno si to pamatuju jen zpomaleně a přes takový rozmazaný oranžovo žlutý závoj.
Pozdní italské slunce jako reflektor prozařuje celou chodbu za vrátnicí, ke které už ke mně míří Sergio, asi padesátiletý urostlý vysokopecař, který v huti strávil posledních 26 let života. Do široka se usmívá, chci mu podat ruku, ale on mne místo toho vášnivě obejme a mačká, jako bychom se znali už mnoho životů. Vidíme se dnes poprvé. A pak už mne držíc kolem ramen odvádí tou sluncem zalitou chodbou, na jejímž konci se před námi otevírá vysokopecní závod. Vzduch voní po moři a koksu a nad hlavou mi krouží hejna racků.

Ferriera di Servola, železárna a město TriesteFerriera di Servola, železárna a město Trieste - Industriální krajina.

Takhle musí vypadat ráj.

Stmívá se. Připadá mi, že jsem tu už roky, přitom jsem teprve dneska ráno vyrážel z Prahy. Sergio mně zve na večeři – kantýna je už zavřená, ale na velín vysoké pece kurýr právě přivezl tu nejlepší tuňákovu pizzu v mém životě. Ruce mám úplně černé, ale to nevadí. Od stolu vidím celou licí halu a zapadající slunce daleko za přístavem.

Už už se chystám odpotácet se do svého penzionu kousek nad hutí, když tu se na velín přiřítí nějaký Ital v saku.

Vy jste ten Mácha, že jo?“

S pusou narvanou pizzou přikývnu.

Já jsem ředitel Linde Italia, největšího dodavatele technických plynů v zemi. Doneslo se mi, že tady dneska jste. Nechtěl byste nám nafotit výrobní závod? Sídlíme hned tady vedle. Fotky samozřejmě zaplatíme. Je to pro nás neuvěřitelná čest, že tu jste!

Polykám naprázdno a začínám být na 100% přesvědčen, že jsem skutečně cestou do Itálie umřel a tohle všechno se mi zdá.

Jenomže tohle všechno se fakt stalo. A stejně tak se i stalo, že za pár dní se Severní Itálie stala evropským epicentrem nákazy, hranice se zavřely a celou Evropu sevřela hrůza pandemie virové nemoci covid-19.

Ferriera di Servola, vysoké peceFerriera di Servola, vysoké pece - Železárny v italském městě Trieste.

Ačkoliv měla železárna ještě nějakou chvíli fungovat, Sergio byl propuštěn hned následující týden. Pravidelně si píšeme dodnes. Linde Italia se propadla, stejně jako mnoho dalších evropských průmyslových společností, do hluboké krize a fotky mi dodnes nezaplatila. Výpad do Terstu a zpět měl být jen lehkou předehrou k zatím nejnadupanějšímu roku mé dokumentární práce. Stal se tak ale ironicky zatím tou první a poslední hutí, kterou jsem měl letos možnost zpracovat.

Červené bláto od zlézání hald rudy v přístavišti mám na botách dodnes jako hmatatelnou vzpomínku na ráj. Že se mi to všechno nezdálo. Snad.

Železárna v Terstu nebude zapomenuta. Všechny fotky zde.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook

Předchozí články

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1819187
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace