Vzpomínky z karantény #4

Opuštěná vysoká pec v bývalých železárnách PašijaOpuštěná vysoká pec v bývalých železárnách Pašija - Пашийский металлургическо-цементный завод

Jestli chcete mít na co v životě vzpomínat, jeďte do Ruska. Ať už je jakékoliv, rozhodně není nudné. V žádné jiné zemi na světě jsem nezažil tolik absurdních a naprosto neuvěřitelných situací, jako právě tam a má cesta za vysokou pecí v uralské obci Pašija rozhodně nebyla výjimkou.

Pašija leží na hranici oddělující Evropu a Asii a jako i v mnoha jiných lokalitách Uralu i zde začala průmyslová revoluce poměrně brzy – už v roce 1786. O tom ale píšu tady.

Protože se v téhle díře tak úplně nepočítá s nápory turistů dychtících spatřit místní vysokou pec, ubytování jsem si musel zajistit přes ruskou obdobu Airbnb v nedalekém městě Gornozavodsk. Prostý byt v tragicky zchátralém paneláku u cementárny. Ale co byste za 120,- korun na noc nechtěli. Když večer pronajímatelce zoufale volám, že je tu strašně cítit plyn, uzemní mně nečekaně stroze:
-A kouříte?
-No, ne...
-Tak éto nět prablem!

Noc jsem přežil, venku mocně nasněžilo a s gumovým pirohem v ústech vyrážím do Pašije. Vysoká pec, jejíž spodní konstrukce pochází z roku 1889, stojí a rezaví. Poslední odpich tady proběhnul před dvěma lety a teď už jen čeká na sešrotování. Sídlo firmy se nachází v takové zašlé chruščovce a mou průvodkyní se stává ruská ultra milfka Xenia. Je zajímavé, že kamkoliv jsem v Rusku přijel, oddělení komunikace vždycky řídila nějaká Xenia, nebo Olga. Žádná jiná jména asi nejsou v sovětském PR světě přípustná.

Focení bylo mrazivé tak, jak by člověk od ruské zimy očekával. Navíc u vyhaslé vysoké pece se člověk moc neohřeje.

Opuštěná vysoká pec v bývalých železárnách PašijaOpuštěná vysoká pec v bývalých železárnách Pašija - Пашийский металлургическо-цементный завод

Celý prokřehlý nasedám kolem poledne do gazíku. Místo na ředitelství mne ale Xenia unáší na kopec nad hutí a šibalsky se usmívá. Vstupujeme do prastaré dřevěné budovy bez označení. Bývalá dělnická kantýna, která nějakým zvláštním zázrakem funguje. Jsme tu ale úplně sami, z praskajících kamen v rohu sálá příjemné teplo a na jediném prostřeném stole uprostřed celé jídelny čeká hotová hostina. Jen pro nás dva.

Nevěděla jsem, co máš rád k jídlu, tak jsem nechala uvařit všechno“, usměje se a víc práce už jsem ten den neudělal.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook

Předchozí články

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
2119328
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Josef
Ještě bych zmínil záchody, jinak dokonalé. Vůbec pěkný blog, popis dýšinské slévárny je trochu jiný než uvádí encyklopedie Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku :)
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace