Vzpomínky z karantény #2

Železárny Kosaya Gora, RuskoŽelezárny Kosaya Gora, Rusko - U licího stroje, 2014

Skoro pokaždé, když jedu do Ruska, neodpustím si návštěvu starobylé železárny Kosaya Gora nedaleko Tuly. A to i přesto, že jsem tam poprvé, v roce 2014, nezanechal ten úplně nejlepší dojem.

V té době jsem byl vůbec prvním fotografem, kterému se tam v 21. století podařilo dostat. Nebylo to ale z důvodu utajování nějaké převratné technologie, jako spíš fakt, že o téhle zapadlé železárně na ruském venkově, na jejíž výstavbu mimochodem dohlížel i Lev Nikolajevič Tolstoj, málokdo věděl. Očekávání tak byla z obou zúčastněných stran vysoká. Stav baterií a počet paměťových karet jsem kontroloval snad desetkrát.

Den "D" nastal v pondělí 19. května ráno, kdy před mým nuzným hotelem zastavila černá Volha a odvezla mne na ředitelství - ošuntělou patrovou budovu, nad jejíž střechou se táhla obří roura s vysokopecním plynem. Vřelé vítání s ředitelem, soudruhování, silný ruský čaj a už zase sedím na kožené sedačce Volhy a mířím přímo do závodu. Oklikou. Hlavní branou hned naproti ředitelství nelze projet - nefunguje už několik let.

Průjezd kolonií dřevěnic pokrytých červeným prachem věští, že tohle bude něco mimořádného.

A taky bylo. O tom se také můžete přesvědčit v této galerii. Ten den by neměl chybu, kdybych svého průvodce tolik nepřemlouval k návštěvě licího stroje. K tomuhle zařízení totiž není jinde v Evropě tak jednoduché se dostat - jednak se používá jen výjimečně (např. v momentě, kdy má ocelárna odstávku, ale vysoké pece jedou dál - surové železo je tak třeba někam "odložit") a hlavně to z bezpečnostních důvodů není ani možné. Licí stroje jsou záludná věc.

Vzduch uvnitř budovy se tetelí žárem a blyští poletujícími vločkami grafitu. Tělo foťáku žhne a já se dostávám do úplného vytržení. Jsem v takovém rauši, že si pár vteřin po pořízení této fotky nevšímám schodů a v okamžiku se řítím dolů pod licí žlab. Výheň mi nedovoluje ležet na zemi dlouho, neohrabaně se zvedám a cítím nepříjemné brnění v zápěstí - z kůže obalené grafitovým prachem na mě zeje otevřená, pulsující rána. Je zle, krev se nedaří zastavit. Je více než jasné, že tady jsem dofotil.

S rukou obalenou nějakým hadrem, který mi hutníci narychlo dali, skáču do černé Volhy a přes hluboké výmoly svištíme do závodní ošetřovny, která vypadá přesně tak, jak si asi sovětské zdravotní středisko představujete. Pohled na sestru, která mi s dýmající cigaretou v koutku dezinfikuje a zašívá roztržené zápěstí, už z hlavy nedostanu nikdy.

Focení skončilo. V kanceláři si třesu levou rukou s ředitelem, který na mne v rozpacích zírá a po několikáté se ujišťuje, že je nebudu žalovat.

O rok později jsem se vrátil. A o další rok znovu. Vstup do prostoru licího stroje už byl ale zakázán.

Po pádu - popálen, natržen, ale šťastenPo pádu - popálen, natržen, ale šťasten - Úskalí industriální fotografie.

Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook

Předchozí články

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1647136
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace