Dokonalý plán
Byl to dokonalý plán – za 10 dní zdokumentovat nejdůležitější hutní areály v severním Španělsku. Dával jsem to dohromady několik let a konečně to vyšlo. Konečně jsem měl všechny povolenky v kapse, zpáteční letenky do Bilbaa, potvrzená ubytování a rezervace auta. Ten plán neměl chybu.
Až na jednu drobnost.
Nezkontroloval jsem si platnost svých dokladů. A kde jinde tu strašlivou skutečnost odhalit, než cestou na letiště. Dodnes si živě vybavuji, s jakou hrůzou jsem v taxíku řítícím se na Ruzyň zuřivě obracel řidičský průkaz v ruce, ze kterého na mně posměšně křičelo měsíc prošlé datum platnosti. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tohle nemůže být pravda.. Jenže byla. A protože bych si bez vlastního auta ve Španělsku ani neškrtnul a dlouhý telefonát s půjčovnou mne ujistil, že auto mi za takových podmínek půjčit rozhodně nemůžou, zoufale jsem taxikáři špitnul, ať to otočí.
Vytáhnul jsem kufr po schodech a šel rovnou do postele, kterou jsem nehodlal v následujících dnech opustit. Bylo to naprosto zdrcující. Všechno plánování, všechny peníze, všechny úmorně získané kontakty přišly nazmar kvůli vlastní zhovadilosti. Plakal jsem.
Bedford Steels - ruční válcovna - Tradičnější válcovna v Evropě neexistuje, věřte mi.
Jenomže hned druhý den se něco stalo. Z ničeho nic mi na WhatsApp přišla zpráva z nějakého neznámého čísla s britskou předvolbou. Byl to jakýsi Ben a ptal se mne, jestli se výhledově nechystám do Anglie, že by mi rád ukázal jeho kovárny. Ty provozy jsem znal zvenčí, když jsem ještě před covidem pobýval v Sheffieldu. Byly nádherné a jen z představy, co se musí skrývat za mohutnými černými fasádami, mi naskakovala husí kůže.
Ale letět do Anglie takhle na rychlo jen kvůli dvěma kovárnám? Navíc tři týdny před letními prázdninami, které už jsem měl nabité plány s rodinou? Začal jsem okamžitě jednat a obeslal všechny hutě na svém nekonečně dlouhém seznamu. Za pokus to stálo, ta možnost spravit si chuť po španělském fiasku tu byla a úplně jsem se pro to nadchnul. A světě div se – do týdne jsem posbíral tolik povolení k focení jako za poslední rok ne.
Forged Solutions Group River Don - buchar - Práce na velkém bucharu v Sheffieldu.
Birmingham, Telford, Sheffield. Tahle města sice nejsou úplně u sebe, ale s autem a trochou trpělivosti za volantem to půjde. Vlevo už jsem teda pár let neřídil, ale to se poddá. Musí.
Čas do prázdnin se krátí, zbývá jen 14 dní, musím jednat.
Jenže ouha! Z nějakého prazvláštního důvodu letenky do Birminghamu začínají na třinácti tisících a pochopitelně ani jeden let není v mnou požadovaném termínu. Začínám opět trochu panikařit.
Po ne-Španělsku se takhle drahým letům vzpouzím, rodinná kasa není bezedná. A proč neletět do Manchesteru? Ten je zhruba na půl cesty mezi Birminghamem a Sheffieldem. To by se dalo! A opravdu, letenky jsou tam výrazně levnější (nechápu proč) a odlet i přílet přesně dle plánu. Neváhám a kupuji zpáteční letenku za 5.500,-. Teď ještě auto a můžu vyrazit.
United Cast Bar iron foundry - Odlévání litiny na horizontálním kontilití.
A teď si, vážený čtenáři představ, že v Manchesteru nezbylo na konci června 2022 ani jedno volné auto na týdenní zápůjčku. ANI JEDNO, teda pokud nepočítám limuzínu za krásných čtyřicet tisíc. Zuřivě hledám v širokém okolí, ale všude dostávám tu stejnou, počítačem generovanou odpověď: „no cars found in selected dates“.
Do odletu zbývají dva dny a já jsem opět ve stavu jako po návratu ze zrušené cesty do Španělska. Buší mi ve spáncích, mám horké tváře a chce se mi brečet a trochu zvracet. Ne, tohle nemůže být pravda. Prostě nemůže. Je statisticky vyloučené, aby měl jeden člověk tolik smůly v tak krátkém časovém úseku.
Nevím, co si počít. Nemám sil. Pomyslný kalich trpělivosti přetekl. Buším do klávesnice a proklínám Brity, prázdniny, turisty i sám sebe.
...
Jmenoval se Jake Lump a potkal jsem se s ním u železáren Redcar v roce 2019. Takový legrační droboučký chlapík, poštovní doručovatel u britské pošty, který ve volném čase cestoval po Anglii a na filmový fotoaparát fotil různé průmyslové objekty. Jen tak, prostě se mu to líbilo. Bylo mu něco málo přes třicet, žil u svých rodičů nedaleko Manchesteru a k mému překvapení mne sledoval dlouhé roky na instagramu.Když jsme na sebe jednoho kouzelného podvečera narazili u rybářských domků s výhledem na vysokou pec, byl nadšením bez sebe. Okamžitě jsme si padli do oka a čas od času jsme si pak vyměnili pár zpráv.
Jake! Vždyť žije kousek od manchesterského letiště, má rád industriál a třeba by měl zájem! Jake!
Abbey Forged Products - práce na bucharu - Jedna z mnoha kováren v Sheffieldu.
Že mne to nenapadlo hned! Do odletu zbývá den a já se na něj obracím s dotazem, zda by neměl zájem v příštím týdnu navštívit pár hutí – jinými slovy – zda by mi nechtěl dělat řidiče, ale takhle přímo jsem se neopovážil to formulovat. Celý ten nápad byl úplně šílený a šance, že by si snad zprávu stihnul přečíst, že by mu dali v práci volno, že by měl zájem, že by měl auto, že, že že.. byla takřka nulová.
Jenomže Jake si to přečetl. Ten úžasný Hobitek si to vážně přečetl takřka okamžitě a víte, co se stalo?
Druhý den odpoledne mne čekal na letišti. Byl snad ještě menší než před lety, smál se od ucha k uchu a svým neopakovatelným manchesterským přízvukem do mne valil jednu historku za druhou.
Ještě před několika málo týdny na mne ležela tíživá deka neúspěchu a teď, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem se prohýbal smíchy na sedadle spolujezdce, poslouchal všechny ty šílenosti, které se tu děly během a po brexitu, o britském covidu, o dramatických změnách na horizontu anglického průmyslu. Byl jsem zase šťastný.
Za těch několik málo dní jsme spolu s Jakem navštívili devět válcoven, kováren a hutí, vypili bezpočet káv a sycených nápojů, jedli vTaco Bell i u Greggs. Byla to jedna velká jízda s pravým britským gentlemanem z dělnické třídy. Každá huť byla pro něj úplným zjevením. Nikdy v žádné nebyl a na válcovně v Birminghamu se mu líbilo tolik, že začal vážně uvažovat o ukončení pracovního poměru u Royal Mail a zaškolením na pozici válcíře. Měl tak drobnou postavu, že mu museli půjčovat dívčí pracovní obleky a obuv.
Těch pár dní uteklo jako voda a dodnes si pamatuji, jak upřímně jsme se před odletem objali.
A to bylo naposledy, co jsem o něm slyšel.
Jake krátce poté prostě zmizel.
Přestal sdílet fotky, přestal komunikovat, přestal ve virtuálním světě existovat. Zkoušel jsem to přes jeho přátele, ale se stejným výsledkem.
Jake je v současné době nezvěstný. Nikdo neví, co se s ním stalo.
A tohle je naše poslední společná fotka po návštěvě slévárny vTelfordu.
Jakeu, jestli si tohle někdy přečteš, ozvi se.
Prosím.
Jake a já, poslední společné foto
Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook