Hutě pod Hradem

Viktor Mácha, industriální fotografie - Plakát výstavy "Hutě"

Je 14:24 a do vernisáže zbývá necelých pět hodin. Fakt jsem napnutej jak kšandy. Hlavou mi víří pochybnosti, jestli to vůbec celé má smysl, jestli tohle téma někoho osloví a jestli jsem si svou premiérovou výstavou neukrojil příliš velkej krajíc. Přeci jen, Nikon photo gallery je dobrá galerie. Na nějakýho Máchu ze Střešovic možná až příliš dobrá. Vždyť ty hutě, to je jen mazut, pot a špína a najednou to má viset jen pár set metrů od Pražského hradu?

Chtěl jsem se odpoledne trochu natáhnout, ale nemůžu zabrat. Tlukot vlastního srdce mi nedovolí usnout. Naposledy jsem takhle pulzoval před svou promocí, kde jsem měl za celý náš magisterský ročník proslov. No snad to nějak dopadne, venku se stahují temná mračna a mrholí. Bolest střev.

Je 22:13 a já padám do svého křesla v klidu domova. Hučí mi v uších a mám strašnej hlad. Doznívající euforie, horkost z tváří pomalu vyprchává.

Bylo plno! Bylo úplně plno!

Pořád mi to nějak nedochází. Má úplně první samostatná výstava a hned v centru hlavního města na jedné z turisticky nejvytíženějších lokalit. Nechápu to a nějaký čas ještě asi ani nebudu. Tolik vás přišlo, že když jsem se konečně doplazil ke stolu s občerstvením, zbyla na mně jen oschlá skýva chleba. Ale i ta byla skvělá, protože catering ve stylu dělnické kantýny (!) připravila vynikající kuchařka Leona Teplá a stálo to za to. Domácí utopenci, bramborové placky, rumová povidla, saláty! Prostě ČKD forever. Jen se po tom zaprášilo, ale to předbíhám.

Vernisáž zahájil zcela neplánovaně můj švagr, multiinstrumentalista a jazzový umělec Bharata Rajnošek. Původně si nástroje nesl na svůj večerní koncert, ale slovo dalo slovo a Bharata zahrál z fleku industriální improvizaci na saxofon. Následoval úvod z úst kurátora galerie JUDr. Stanislava Pokorného a čestného hosta PhDr. Benjamina Fragnera, vedoucího Výzkumného centra průmyslového dědictví při ČVUT v Praze. Výstava byla tímto slavnostně odpíchnuta a co se dělo potom, si pamatuju jen jako sled zrychleně běžícího filmového pásu.

Vernisáž výstavy Viktora Máchy - HUTĚ - PhDr. Benjamin Fragner, JUDr. Stanislav Pokorný a já..

První políčko, přijímám gratulace. Druhé políčko, někdo mě objímá. Třetí políčko, rozhovor pro Český rozhlas. Čtvrté políčko, dcera mi dává dopít malinovku, že už nebude. Páté políčko, někdo chce koupit mé bídné fotografie. Šesté, sedmé, osmé... o dvě hodiny později... poslední políčko, většina už odešla, vrávorám k pultu s občerstvením a nic. Všechno to vyluxovali!
Beru aspoň okoralý krajíc chleba a vrávoravým krokem vycházím na chodník do večerní Prahy. Ochladilo se a já se zhluboka nadechuji čerstvého vzduchu. Je to za mnou. A nebo všechno teprve přede mnou? Hledejte Království nebeské, a všechno ostatní vám bude přidáno. Matouš, šestá.. pořád si to pamatuju.

Někdo se mi sápe po noze. Je to můj pětiletý syn. Pusu od ucha k uchu, mezera po prvním vypadnutém zubu teď přímo bije do očí.
"Juchůůů, táta je konecně slavnej!", švitoří na celou ulici.

Bylo to dobré, je čas vrátit se domů.

Po neděli jedu do jedné moravské slévárny, musim si odpočinout.

Vernisáž výstavy Viktora Máchy - HUTĚ

Přátelé, ještě jednou díky všem a ti konkrétní ví, za co přesně. Pokud jste vernisáž nestihli, pak výstava potrvá až do 19.8.2018 (Nikon photo gallery, Újezd 19). Jděte se podívat, mám v tom deset let života.

A když správně spočítáte všechny dělníky na všech fotografiích dohromady a pošlete mi váš tip, tak si jednu fotku z výstavy třeba odnesete. Vyhrát může jen jeden! A to se přece vyplatí, ne? ;)