Siemens-martinská ocelárna v Brjansku
Bežitská slévárna oceli - Zavážka siemens-martinské pece.
Mít chřipku není dobrý. A mít chřipku v Rusku není dobrý tuplem. A toho dne mi v Brjansku bylo teda pěkně mizerně.
Ležim na nuzném hotelovém pokoji a koukám na monastýr nořící se do večerní mlhy. Sergej odešel do města sehnat nějaké léky. 1.500 kilometrů od domova není tak moc, ale tady, v bažinaté oblasti kousek od hranic s Běloruskem, si připadám jako někde na druhém konci světa. Sám a se zimnicí.
Do Bežitské slévárny jsem moc chtěl, potřeboval jsem jí. Vždyť těch martinských oceláren je už tak málo. V celé Federaci vlastně už jen tři, dvě na Ukrajině a jedna v Indii.
Bežitská slévárna oceli - Kontrola tavby na elektrické obloukové peci.
Slévárna na okraji města Brjansk byla založena v už roce 1935 a se svou trojicí siemens-martinských pecí patřila tou dobou k nejmoderněji zařízeným provozům v celém Sovětském svazu. Za války se výroba přesunula do Nižního Tagilu za Uralem, kde zásobovala frontu tanky T-34. Poté, co se z Brjansku německá armáda stáhla, zdevastovaný závod se podařilo plně obnovit poměrně záhy, v roce 1946.
No a ty původní pece z třicátých let tam pořád jsou a jedou. Jedná se o velice podobný typ, jaký byl v našem Hrádku u Rokycan v provozu do roku 2001. Zkrátka a dobře Bežitsa je povinnost.
A tak pár posledních let trávíte získáváním kontaktů a povolení, dlouho nic a nejedou ten den přijde a Vy stojíte na vrátnici, po zádech Vám teče ledový pot, bolí vás v krku a dusíte se kašlem, 1.500 kilometrů daleko, v Rusku a nejvíc ze všeho byste chtěli být doma v posteli.
Hutě ale mají jednu čarovnou moc. Alespoň na mne. Jsou tak krásné, že na všechno ostatní na chvíli zapomenete. A Bežitsa byla krásná až moc.
Stojím na ocelárně, nic mi není a jen zírám. Zírám tak moc a tak dlouho, že jsem nakonec udělal mnohem méně fotek, než jsem si původně plánoval. Krása hutí je zrádná.
A pak už zase sedím v autě, je mi mizerně, všechny fotky si ještě před odjezdem překopírovali na disk a nikdo z bezpečáků je nedokáže otevřít, ale rozkaz zněl jasně a před sebou mám 480 kilometrů do další ocelárny v Jartsevu. A tak pořád dokola.
Bežitská slévárna oceli, lití do forem
První dopis do Bežitské slévárny jsem poslal v roce 2012. Povolení k návštěvě jsem získal v roce 2015. Fotografie byly k publikování definitivně autorizovány na začátku roku 2019.
Industriální fotografie není pro netrpělivé.
Všechny fotografie zde.
Viktor Mácha
www.viktormacha.com
instagram | linkedin | facebook